Sarkastic

„Co je, proč nehrajem?! Jedem, než vychladnem.“ Od Jana Švankmajera jsem sice viděl jen Šílené, přesto jsem měl jistá očekávání. A ta byla vedle jak ta jedle. Úvod snad ještě sliboval „podvratnou“ podívanou, ale tahle představa se mi rychle rozplynula. Začal jsem si čím dál víc připadat jako Lábusova postava, tzn. marně utíkající před tím hovnem, které se na mě valilo z plátna. Ano, mohlo to mít jistý potenciál, pokud by to byl čistě dokument o natáčení filmu…ale v tom je právě ten „vtip“, splácání dohromady vůbec nefunguje (o „boření stěn“ ani nemluvě). Žádná podvratnost či nekonvenčnost, prostá nemohoucnost až tvůrčí impotence. A především nuda a zklamání. Na film jsem se podíval hlavně kvůli lvím nominacím…a ne, nedoporučuju. A už vůbec ne těm, kteří by v tom snad chtěli hledat filmové zpracování Ze života hmyzu (za tohle by bratři Čapkové asi nepoděkovali). Milosrdná 1* za těch pár triků a alespoň 2 herce, kteří se ve svých „hmyzích“ rolích vyblbli a přitom mi nepřišli úplně trapní (Lichý, Dulava), jinak to bylo místy až utrpení.

„Co tady vlastně hledáš?“ Klíčová otázka. Německá tvůrkyně Valeska Grisebach mě zaujala. Western toho má v sobě hodně, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Těch témat je několik, od samoty (ústřední motiv) přes sounáležitost, (ne)porozumění (zdaleka nejen to jazykové, právě naopak) střet kultur, názorů, charakterů, životních stylů…navíc se za vydatné pomoci hlavního představitele Meinharda Neumanna podařilo stvořit velmi zajímavou a zvláštní postavu. Tichý pozorovatel, který vše jen sleduje zpovzdálí, příliš nepřipomínkuje, přitom umí přiložit ruku k dílu. Každou minutou si získával mé stále větší sympatie. Jeho samotář si postupně lépe rozumí s cizinci než s krajany, jako jediný chápe, že v jejich situaci je lepší spolupracovat a odhodit ostych, předsudky či nedůvěru. Jenže jak to tak bývá, pokud chcete být zadobře s 2 různými skupinami, které se navíc nesnášejí, nakonec vám to dají sežrat obě strany (tohle mi přišlo až nepříjemně známé). A na závěr to Meinhardovo zjištění…Celkem dávám solidní 4*, velká spokojenost.

„To vám řeknu, pantáto, vymlátit celou hospodu a dělat ještě jiný silácký kousky, to je všechno hezký, ale knihy číst…ne, pantáto, to pořádnej pacholek nedělá.“ Ta prostá a omezená paní v oděvu nevábného vzhledu se mýlí. Cimbura byl vskutku renesanční osobnost. Jan je ctnostný, férový, statečný, silný, moudrý, zodpovědný, empatický, sečtělý, umí tancovat, má se k zvířatům i dětem…snad jen nejeví pochopení pro rovnoprávnost pohlaví (a směje se šovinistickým vtipům). Ale to jsou jen drobné, lidským okem nerozeznatelné kaňky na jinak zcela bílém papíru…jak vidno, film byl při Cimburově dokonalosti místy nechtěně směšný. Ale jinak sází na příjemnou atmosféru navozovanou prosluněnou jihočeskou idylou, vlastenectví i kritický podtón mířící na předsudky, ačkoliv např. Žid ke všemu přišel jak slepý k houslím (předlohu neznám, ale rok 1941 by ten rasismus vysvětloval). Ve výsledku jde o veskrze průměrnou věc. „Ale ty už máš vyhráno, spřátelí se s tebou. To jen ta Divoká je taková fajnová, che…jako každá ženská.“

„Je čas splatit všechny dluhy! Sklidí to, co zasel! A je jasný, že to nebude kukuřice…ani pšenice.“ Po velmi příjemném překvapení u Co děláme v temnotách jsem se rozhodl, že musím zkusit další režisérův kousek a volba nakonec padla na jeho celovečerní debut. A Taika Waititi mě potěšil i podruhé! Tvůrce se vyřádil, když do svého filmu zasadil jednu větší trosku než druhou, ale tahle parta podivínů a asociálů mě dostala. Lily - zázračně válející v oblíbené hře svého milovaného, Jarrod - macho a zároveň nenapravitelný romantik („Můžeš mě držet za ruku, jestli chceš.“) chystající se na velký souboj, Damon - nejlepší imitátor Arnolda stejně jako bystrý hledač koní, Mason - nejprotřelejší počítačový hacker („Mám tam virus.“), Nancy a Doug - zářící v obchodní sféře, a řada dalších politováníhodných lidiček, kteří mě upřímně bavili. Místy se z filmu stává opravdová blbost, ale ten typ, u které máte neodbytnou potřebu se smát. Animace byly oživující a nerušivé, konec pak příjemný. Slušné 4*, těším se na další filmové setkání s tímto Novozélanďanem.

„Jo, asi by nám celou tu dobu nelhal, viď?“ - „Ne, to víš, že ne.“ Prakticky nic jsem od filmu nečekal (ostatně, necítím se být cílovou skupinou tohoto snímku)…a také v podstatě ani nedostal. Nemůžu mu odepřít, že se na něj hezky dívalo, vizuál jako takový nezklamal. Atmosféra filmu byla též příjemná, stejně jako hudba (výběr úvodní melodie se moc podařil). Ale to je tak nějak vše. Z hereckého hlediska stojí za zmínku snad jen Balzerová s Myšičkou, kteří ovšem předvádí jen svůj standard, ostatní protagonisté více či méně zapadnou (a asi teď budu trochu zlý, ale ta „lví“ nominace pro Vilhelmovou je, pěkně prosím, za co? Ne moment, teď mi to došlo, ona vlastně shodila…vlasy, ehm). A co říct k vlastnímu ději? Ano, i já znám modifikovaný citát o tom, že cesta je (mnohdy) důležitější než samotný cíl. Což pro tenhle film platilo do puntíku, a vlastně nic proti tomu, ale přece jen…tak doslova to pan režisér Vejdělek vzít opravdu nemusel (a jen mě tím „koncem“ definitivně usvědčil v nižším hodnocení). Podtrženo a sečteno, slabší průměr.

I když jsem byl zpočátku mírně zaskočen, že nevidím tu slibovanou „barvu“ (přijde na ni až ve 25. minutě), rychle mě to přestalo mrzet. Dokument je totiž vystavěn opravdu chytře. Už úvodní promluvy na pozadí všech těch propagandistických plakátů a černobílých dobových záběrů mě dokázaly snadno vtáhnout. A poté co se divák spolu s mladíky dostane přes prvotní nadšení, touhu po dobrodružství a následný tvrdý výcvik, přichází nástup na frontu a s ním i barva. A že se na ni koukalo moc pěkně, zvlášť na záběry dělostřelectva (např. scéna s padajícími střešními taškami při odpalu). Paradoxně však byla nejpoutavější pasáž s německými kulomety, ačkoliv divák jen slyšel pamětníky, zvuk bitvy a viděl u toho statické obrázky. A pak to vystřízlivění na konci…velmi působivý dokument, který si zaslouží solidní 4*. „Když jsem se vrátil, moje matka ani otec vůbec nechtěli vědět, co se dělo, neměli ani ponětí, jaké to bylo. A nebyl žádný důvod, proč by měl být někdo z nás oslavován a opěvován za tu trochu bláta a ztrátu dobrých způsobů.“

„Kalič, co to je?“ - „Ten kdo neví, co je to strach.“ Drobet se nám za ta léta význam slov posunul…Františka Filipa beru jako TV tvůrce, ovšem Utrpení mladého Boháčka a Příběh dušičkový mi ukázaly, že svého času měl na víc než jen filmy pro televizi. A tohle dílko to jen potvrzuje. Ačkoliv v tomto případě se pustil do pěkně kousavé a svým způsobem až nečekaně odvážné satiry. A i když je kapánek hořká a mrazivá, udržuje si po celou dobu velkou míru zábavnosti. Mohou za to hlavně zdařilé dialogy (nejen ty filozofické o strachu) a herecké obsazení. Hrušínský (obracející se k publiku) tu předvádí 1 ze svých nejlepších výkonů vůbec, ovšem i pánové Sovák, Pešek, Prachař, Deyl či Šmeral snad ani nemohli být do rolí lépe vybráni. A skoro až snový konec se též povedl, Honza sice potřebuje „úplně jiný lidi“, ale v tom je ten háček (plus nádherně výmluvný výraz na závěr…). Slabší, ale přesto plný počet. „Přece je v zájmu všech, aby se odhalila pravda, ne?“ - „To je čistě teoreticky vzato neobyčejně správné…prakticky úplnej nesmysl.“

„Vyjebala jsi s jednou z matek, vyjebala jsi s námi všemi.“ Jak si můžete v podobném duchu přečíst u nejednoho zdejšího příspěvku, v případě Nebezpečné laskavosti se jedná o silně odlehčenou variaci na Fincherovu Zmizelou (ne, stejných kvalit nedosahuje), ale tahle nálepka je pro film vlastně docela nespravedlivá. Na to je až moc zábavný. Stejně jako ho „dehonestovat“ pouhými 3*, na to je zas příliš svůj. V tomhle díle je naprosto vše „cool“ a sexy…až je to místy (sebe)parodické. A mám neodbytný pocit, že záměrně (rošťácky pomrkávající na diváka). Tak či onak, vybrat do rolí naprosto odlišných „mamin“ dvojku Lively & Kendrick bylo trefou do černého, obě baví a mají mezi sebou fungující chemii (škoda, že ostatní jim jen uctivě „přicmrndávají“). Dále nechybí nemálo vtípků (podařených i těch hlušších), výborný soundtrack, padnoucí kostýmy a směrem ke konci tolik twistů s už vyloženě sebeparodickým nádechem (korunováno americkým hybridem), až jsem se tomu vrstvení musel začít smát Celkově mi to vychází na solidní 4*.

Osobně si myslím že (nej)blíže má film spíš k Mangoldově Identitě (ta se mi však kvůli některým logickým přešlapům líbila o něco méně). Nejde sice o thriller s prvky hororu, ale i tak se jedná hodně atmosférickou záležitost (a velmi jistě režijně vedenou). Napínavou, zvratovou, poutavou, mysteriózní, s dobře napsanými postavami a solidními dialogy. Všichni mají nějaká svá tajemství a popudy, které se divákovi postupně odkrývají (částečně i formou nijak nerušících flashbacků). Dostala mě hlavně Rose, už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká postava tak strašně moc pila krev hned od prvního záběru (naštěstí jsou tu i snesitelnější jedinci). Každopádně, děj je kupodivu vcelku nepředvídatelný (jak jde krásně vidět třeba i u rulety), nemůžete si být vůbec jisti, že v dalším záběru zrovna ten či onen „nezařve“. Pak je tu řada nápaditých scén (namátkou třeba takový „krycí zpěv“) a dokonce i závěr jako zázrakem nebyl úplně debilní (jak tomu tak nezřídka u žánrových záležitostí bývá), čehož jsem se dost obával. Vidím to na silné 4*.

„Pro mě je nejvíce zásadní zdůraznit dětem, jak je důležité, aby byly týmovými hráči. Jak je důležité dělat vše kolektivně. Být hrdý na tým, za který hrajete.“ Aneb to, v čem léta žijete, vás ovlivní na celý život (dřív „oběti“ systému, dnes politici…). Pokud máte někdy u dokumentů pocit, že mlátí prázdnou slámu a vlastně neví co říct, Rudá mašina to na diváka hrne horem pádem, spoustu podnětných informací (nečekaně hlavně pro fandy ledního hokeje). Pravdou je, že hlavní zpovídaný, totiž Fetisov, je zajímavá osoba se svou vlastní hlavou a jasným názorem (trošku opozice vůči jeho „nejlepšímu příteli“ Kasatanovovi…mimochodem asi nejpalčivější část dokumentu). Ale nemluví jen oni, vybraní mluvčí mají co říct, a v případě Makarova a Larionova bych určitě těch osobních promluv ocenil i více. Jinak je to hokej/politika na přeskáčku a dohromady (s občasnými ozvěnami osobního života), protože v tomto případě zcela oddělit nejdou. Překvapilo mě ale, jak moc to schytával Tichonov (snad i zaslouženě). Velká spokojenost, dávám solidní 4*.