Bardo, falešná kronika několika pravd

Inarritu upadol do bezvedomia, komy. Zeby ? Podla tohoto filmu to vyzera aj, ze jo. bezducha vec, kde bardo je tusim podla nejakej buddhistickej logiky stav, respektive stavy medzi smrtou a znovuzrodenim. ono to vyzera dobre, ze uznavana pozornostna kurva, pardon investigativny novinar vyrazi na cestu spoznania sameho seba. Zmierit sa musi s kadecim, minulostou, pritomnostou ..... len sa prilis prelina Inarrituov svet s  realnym, do toho ten novinar ma  kadejake sny, vizie, pomaly az chimerym ktore sa tiez prelinaju s realnym svetom. Ako reziser je Inarritu talentovany, len horsie, ze tu si pisal slaboduchy scenar sam, a to je pruser. Inarritu sa rozisiel so scenaristom Guillermo  Arriagom /Amores Perros, 21 gramu, Babel/ a to  vidno. Inarritu  je ako reziser Ok, len ako scenarista hovorim jednoznacne nie. Prazdnota, neskutocna prazdnota sa na mna vyvalila z tohoto filmu. Ak doteraz bol Biutiful najslabsi Innarituov film, uz to nepalti, najslabsi je Bardo Falsa Cronica de munas Cuantas Verdades 2022  : 30 % (22.12.2022)

Iñárritův opus magnum. Úvodní scéna s porodem dítěte, o kterém porodníci na sále řeknou, že se mu nechtělo na svět, protože je zkažený, a vrátí ho mámě do dělohy, mě odpálila. Příběh o v Americe žijícím mexickém novináři a jeho rodině se odvíjí v kouzelné surrealistické hříčce. Když po hodině a půl v úchvatné sekvenci na diskotéce začal zpívat David Bowie Let's Dance, chtělo se mi plakat blahem. Birdman byl jen začátek. Mexicko-americké vztahy, emigrace. V druhé půlce to šlo až do post-apo, u kterého jsem si vzpomněla na Bélu Tarra. Pecka. Jsem na obláčku a těším se, až si to dám znovu. V Benátkách se tleskalo s vřelostí! 💯 (01.09.2022)

Alejandro González Iñárritu narcisticky masturbující v neustále širokoúhlých kompozicích bez jakéhokoliv opodstatnění jinak geniálního Khondjiho za kamerou. Ano, dost často je tu obraz zaplněn lidmi či děním až k prasknutí, aby vás ta režisérská opulentnost asi srazila na zem, ale prázdnotu duše kterou film postrádá, to stejně nepřehluší. A ano, tu a tam má Bardo záblesky Gonzálesovi brilantnosti. Jde o momenty překypující formální kreativitou, ale že by nás cokoli za celou tu nesmírně dlouhou dobu třeba přikovalo do sedačky? Rozesmálo nás? Nebo kdyby nás falešná kronika několika pravd třeba obohatila všeobecně duchaplnou myšlenkou. Abych nekřivdil... Ne, že by byl Bardo bez myšlenky, nebo hloubky. "Cosi" nám samozřejmě Bardo říká a v momentech umí být zajímavý i vtipný. Ale těch momentů je v těch dlouhých scénách i filmu žalostně málo. 159 minut se díváme jak Alejandro masturbuje, u toho se zamýšlí sám nad sebou, argumentuje si a... Divák usíná. Navrch to ego stříkající z plátna do všech stran. S pardonem tohle není majstrštyk, ale do sebe zahleděná nuda, až je to chvílemi doslova surrealisticky absurdní. Alfonso Cuarón se svou Romou ve svých dlouhých kompozicích a soustředěným postupem bral dech a nakonec ukradnul i srdce. Alejandro González Iñárritu postupem času unavuje a jediné co vám na konci ukradne, je váš čas. Ale svoje fandy si určitě najde. (19.12.2022)

Návrat na rodnú hrudu my viac sedel u posledného Cuaróna. Iňarritu je pritom režisér ktorého filmy mám úprimne rád. Aj keď jeho ranné diela trošku viac. Na Bardo som sa tešil a už veľmi dlho som nemal s niečoho tak rozporuplné pocity. Na jednu stranu oceňujem magický realizmus, formálnu čistotu, vizuálne podmanivé metafory a aj určitý nadhľad, kedy film vedome pracuje so všetkým čo vidíte a počujete, priznáva sa k intelektuálnej fraške a stáva sa sám pred sebou, a tým aj pred nami, pokryteckým. Je tam cítiť miera autobiografie, politického svetonázoru a tiež určitého statusu, aký človek ( schopný niečo zmeniť) prezentuje v spoločnosti, ktorú obýva. Je tam miene hádzanie očkom po Tarrovi, Tarkovskom a Malickovi, ale v tomto prípade tu chýba emočnosť ich diel a túžba vypovedať niečo nadčasové. Toto je chladné, neosobné, ukotvené v myšlienke a pocite, ktorý každý z nás pozná( seba nenávisť) a tým pádom asi nemám potrebu sa v ňom rýpať aj na obrazovke, a už vôbec nie skoro tri hodiny, a už vôbec nie keď to neprináša riešenia ( všetci aj tak zomrieme, nie?). Prácu za tým cítiť. Aj túžbu niečo vypovedať. Ale ja sa takto o svete snažím neuvažovať. Aj napriek mnohým krásnym veciam a originálnym nápadom, vo mne film vzbudzoval skôr nudu a nátlak. Pre niekoho to bude zážitok. Pre niekoho nie. Isté je len to, že tento film preverí čas. Ale bol by som prekvapený, keby sa film dostal pod kožu tak výrazne, ako Iňarritove Amores Perros a 21 gramov. Veľké rozpočty a tvorivá sloboda ( výrazne autorská) dakedy príbehu neprospieva. (22.12.2022)

Je fajn, že si Iňárritu natočil film sám pro sebe, jen nechápu, proč ho vrhnul i mezi lid. Několik málo scén díky svým univerzálním pravdám sice možná část diváků osloví, ale většina jich má potenciál oslovit jen něco vykořeněných mexických intelektuálů. Pár záběrů je vizuálně zajímavých (úvodní vzlétání nad pouští), několik zajímavě bizarních (porod, nebo vykouknutí děcka z pipiny), nejvíc však je těch nezajímavých, protože pro průměrného našince je obsah fiktivního artového dokumentu o fiktivním mexickém novináři většinou mimo jeho mísu. Já se díky němu sice například dovzdělal o nějaké detaily z mexicko-americké války, ale jinak nic, co by stálo za řeč. Ale soudě dle hodnocení se filmem spousta zdejších diváků cítí oslovena, takže... takže fajn. (15.01.2023)