Bardo, falešná kronika několika pravd

Iňárritu si vystál na Netflixu frontu a stejně jako další slavná jména před ním i on dostal šanci natočit si něco co by si nejspíš jinak nenatočil.Výsledkem je pak oku lahodící, technicky brilantní a osobitá (a nejspíš i osobní) víc jak dvě a půl hodiny dlouhá artovka, která dokáže být nepříjemná, úsměvná, dojemná, ale taky nudná, rozvleklá a nesnesitelná, přičemž kombinaci předchozích přívlastků mnohdy zvládá v rámci jedné scény. Ani den potom co jsem Bardo viděl nejsem schopen úplně identifikovat jestli se mi líbilo a nejspíš bych ho musel vidět ještě jednou, jenže šance že se tak stane je dost malá. V jednotlivostech a některých scénách je Bardo geniální, ovšem tahle genialita je na druhé straně vykoupena tím, že v jiných částech zase působí jako sebestředná a dost prázdná onanie bez řádného vyvrcholení. Kdyby se mě někdo zeptal, zda můžu Bardo doporučit, pak bych hodně váhal.Kdo se nicméně chce u filmu střídavě královsky bavit a usínat zároveň, pak asi není moc lepších voleb...65% (24.12.2022)

Iñárritu se pustil do vizuálně silně expresivního podobenství, jehož významy se utápí v jeho vlastním podvědomí, aniž by kdy vypluly byť na okamžik na povrch a daly na vědomí, že to všechno dává smysl a není to jenom sebeukaječský režijní cvičení. Jeho předchozí tvorba je fenomenální a podobný filmy obvykle uznávam, leč tady mě naprosto ztratil už v prvních deseti minutách. Pro osobní potěšení - stejně jako třeba Fincherův Mank, nebo víc trefně Malickův The Tree of Life (kterej se ovšem nesnaží tematicky větvit do všech stran, díky čemuž je stravitelnější) - fantastickej film, ale snad jenom pro něj. (19.12.2022)

Iñárritův opus magnum. Úvodní scéna s porodem dítěte, o kterém porodníci na sále řeknou, že se mu nechtělo na svět, protože je zkažený, a vrátí ho mámě do dělohy, mě odpálila. Příběh o v Americe žijícím mexickém novináři a jeho rodině se odvíjí v kouzelné surrealistické hříčce. Když po hodině a půl v úchvatné sekvenci na diskotéce začal zpívat David Bowie Let's Dance, chtělo se mi plakat blahem. Birdman byl jen začátek. Mexicko-americké vztahy, emigrace. V druhé půlce to šlo až do post-apo, u kterého jsem si vzpomněla na Bélu Tarra. Pecka. Jsem na obláčku a těším se, až si to dám znovu. V Benátkách se tleskalo s vřelostí! 💯 (01.09.2022)

Neměl bych žádný problém s tím, koukat na poněkud osobnější/autorštější film, jehož námětem je protagonistův vztah k Mexiku. Divák z Česka by mohl tvrdit, že je to vyhoněné a že není důvod, aby ho tohle vůbec nezajímalo. Zajímat ho to nemusí, ale neřekl bych, že zajímavější je třeba Batman a jeho rozplétání Gothamské korupce. Autorská vnitřní zpověď a reflexe Mexika mě určitě zajímá víc než nějaká fikční korupce fikčního města. Problém je, že Bardo je příliš bezobsažný a nicneříkající na to, jak dlouhý to je. Gasparu Noeovi by možná šlo vyčíst totéž, ale nutno mu přiznat větší dravost a hravost - ten to prostě audiovizuálně utáhne a zbytečně neroztahuje. Bardem jsem se ale pronudil. Sice je pěkně natočený, ale v tomto ohledu si bohatě stačí pustit ty dva trailery, které mě namlsaly na jinak nudný film. AGI měl po Birdmanovi a Revenantovi skvělou pozici, ale pak 7 let nic a teď přijde s timhle? (08.02.2023)

Návrat na rodnú hrudu my viac sedel u posledného Cuaróna. Iňarritu je pritom režisér ktorého filmy mám úprimne rád. Aj keď jeho ranné diela trošku viac. Na Bardo som sa tešil a už veľmi dlho som nemal s niečoho tak rozporuplné pocity. Na jednu stranu oceňujem magický realizmus, formálnu čistotu, vizuálne podmanivé metafory a aj určitý nadhľad, kedy film vedome pracuje so všetkým čo vidíte a počujete, priznáva sa k intelektuálnej fraške a stáva sa sám pred sebou, a tým aj pred nami, pokryteckým. Je tam cítiť miera autobiografie, politického svetonázoru a tiež určitého statusu, aký človek ( schopný niečo zmeniť) prezentuje v spoločnosti, ktorú obýva. Je tam miene hádzanie očkom po Tarrovi, Tarkovskom a Malickovi, ale v tomto prípade tu chýba emočnosť ich diel a túžba vypovedať niečo nadčasové. Toto je chladné, neosobné, ukotvené v myšlienke a pocite, ktorý každý z nás pozná( seba nenávisť) a tým pádom asi nemám potrebu sa v ňom rýpať aj na obrazovke, a už vôbec nie skoro tri hodiny, a už vôbec nie keď to neprináša riešenia ( všetci aj tak zomrieme, nie?). Prácu za tým cítiť. Aj túžbu niečo vypovedať. Ale ja sa takto o svete snažím neuvažovať. Aj napriek mnohým krásnym veciam a originálnym nápadom, vo mne film vzbudzoval skôr nudu a nátlak. Pre niekoho to bude zážitok. Pre niekoho nie. Isté je len to, že tento film preverí čas. Ale bol by som prekvapený, keby sa film dostal pod kožu tak výrazne, ako Iňarritove Amores Perros a 21 gramov. Veľké rozpočty a tvorivá sloboda ( výrazne autorská) dakedy príbehu neprospieva. (22.12.2022)