Moje slunce Mad

Moje slunce Mad naštěstí netěží jen ze své až nechtěné aktuálnosti, ale je zároveň velmi poctivě natočeným animákem o ženě snažící se zapadnout a pochopit cizí kulturu či vytvořit si šťastnou rodinu. V některých pasážích mohl být sice snímek podstatně silnější, nekompromisnější a vyvolat v divákovi více emocí, i přesto se jedná o sebejistě natočený počin zpracovávající citlivé téma velmi důstojně. A na první pohled jednoduchá, ale přesto efektní, animace pak k příběhu padne více, než jsem zprvu čekal. Díky tématu, vděčné vizuální stránce, zahraniční koprodukci a správně vyváženému tvůrčímu stylu, jenž by mohl oslovit jak festivalové nadšence, tak běžné diváky, má pak animák možná větší šanci uspět v zahraničí než vehementně se snažící Zátopek. (26.08.2021)

Na úvod bych jenom podotkla, že se rozhodně nejedná o animovanou podívanou pro celou rodinu (do českých kin půjde s přístupností od 12 let). Samozřejmě vás asi napadne, že se jedná o další z příběhů, kdy se naivní Evropanka nechá vtáhnout do zcela jiné kultury a marně se snaží uniknout zpátky. Hlavní hrdinka Helena ale od začátku ví, do čeho jde, a byla by vlastně docela spokojená, nebýt problému se založením vlastní rodiny. Náhodou se do její péče dostává cizí chlapec a vypadá to, že Helena bude mít pro koho žít. Objevují se ale další a další překážky. Střet západní kultury s tou islámskou bude samozřejmě vždy zajímavým tématem a film se navíc okrajově dotýká také problematiky Afghánistán/Tálibán, což je v těchto týdnech bohužel velmi aktuální téma. Velmi povedené. (24.08.2021)

Syrový příběh z orientální země dává nahlédnout do afghánské každodennosti. Složitost odlišných civilizačních východisek je demonstrována na mikroúrovni způsobem, který bere dech. Řevu o ženských právech a velkovýrobě rádobypohlaví nemusí taková evokace příliš vyhovovat. Ale i tam žijí lidé, kteří mají stejné právo na život jako my. Za zmínku stojí i ruský vklad do tohoto filmu i režisérka Pavlátová, která z toho dokázala vytvořit celistvé strhující dílo. Afghánistán je jen z více zemí tohoto - neevropského - druhu. Samostatným kontinentem Euroasie je např. Čína, která v porovnání s touto středoasijskou zemí žije také jako my ve 21. století. Dívat se za roh je prospěšné. A moudré. Petře Procházkové držme palce. (02.07.2023)

Animace dodává příběhu jisté zjednodušení, i tak se ale podařilo napsat nečekaně nečernobílé postavy a silný příběh. Jeho slabinou je ale závěr, který je jako by useknutý a působí dojmem, že autorka nevěděla, jak svoje vyprávění ukončit. Opravdu škoda, hodnocení by mohlo být jasně za 4, takhle váhám mezi 3-4*. Viděno Bio Centrál. (08.11.2021)

Jedinečný animák o tomto tématu skrze česko-afghánské oči shrnující skutečné zážitky paní Procházkové. Z mého pohledu dost depresivní i přes koulící oči velkohlavého Mada, protože nedokážu soucítit s postavou Heleny, která z nějakých důvodů chce utéct před sobeckým česko-chlapským světem a dobrovolně vleze do nejbrutálnějšího patriarchátu na světě. Nikde jinde se nemůže snad ženám žít hůř než tam, ´´se tady žije vlastně jednodušeji´´ no aby ne, když se tam uctívají zvyky stovky let staré. Vtipná glosa na Američany zase odbouchli omylem nějaké civilisty, no aby ne, když je tam talibán prorostlej skrz na skrz obyčejnými lidmi, které dokážou používat jako živý štít. Obdivuhodné rozhodnutí, ale jako standartní středoevropan prostě nechápu a nedokážu soucítit s těmito bytostmi, protože tam musí dřív nebo později vzniknout pouze ta jedna milá citová vazba na někoho a zbytek je stockholmský syndrom. V případě mužů to obvykle ze zkušeností bývají zradikalizovaní kluci, kteří se ve jménu Aláha navracejí zpátky, aby vyhodili do povětří kavárnu v centru Paříže, promintě za můj sobecký názor, ale jen čas ukáže, kam se jejich společenství opět přikloní..60% (29.06.2023)