Drive My Car

Bylo to spíš zdlouhavější, ale zas tam nebylo tolik lyriky nebo atmosféry, aby to člověka nenudilo. Nakonec se člověk prokouše rovinou japonského režiséra, co miluje svou manželku natolik, že jí odpustí podvádění a i tak mu zůstane prázdný život po jejím odchodu. Tak dělá jakési ochotnické divadlo s jejím milencem a další divnosebrankou. Je to zvláštní a zvláštně linoucí se táhlý film. (03.12.2022)

Ne, nebudu házet superlativy a v hodnocení zůstanu výrazně rezervovaný. Jsou režiséři, kteří adaptaci několikasetstránkového románu úspěšně vměstnají do dvouhodinového bijáku, Hamagučimu se adaptace povídky o jedné desetině rozsahu roztáhla do tří hodin. Zvládl jsem zhlédnout snímek na třikrát a to není dobrá vizitka. Neustále jsem totiž měl dojem, že sleduji šneka, který si vzal dovolenou a opravdu nikam nespěchá. Film se vleče a i když rozehrává zajímavé motivy ohledně uměleckého tvůrčího procesu a psychologická rovina vyrovnávání se s odchodem blízkého člověka je podnětná, na vyšší hodnocení to opravdu nevytáhnu. Celkový dojem: 55 %. Jímá mě hrůza při představě, na kolik by se v rukou režiséra protáhla adaptace nějaké tlusté bichle ruského klasika 19. století. (19.03.2024)

Permanentné odriekanie Strýčka Váňu ako forma budhistickej sútry, ktorá zapĺňa priepasť vo vzťahu, trhlinu, zapríčinenú neprekonateľnou tragédiou. Toto sa vo filme opakuje ako refrén: zdanlivo banálne ritualizované činnosti, ktoré sa neustále navracajú a vytvárajú upokojujúci, až uspávajúci rytmus. Avšak niekde hlboko pod tým víria emócie, tryskajú z tej medzery, ticha, priepasti, nedopovedaností. Nie slabosť, či odovzdanosť, ale uvedomenie si bytostnej tragickosti ľudského života, uvedomenie si neschopnosti čokoľvek ovládnuť, preniknúť do bytia a dopovedať ho, neschopnosti úplne obsiahnuť druhého a zároveň záverečná výzva po žití napriek všetkému. Toto akoby ovládalo celé rozprávanie, v ktorom nastáva nielen zmierenie s minulosťou, ale vlastne so samotným svetom. A toto zmierenie akoby prichádzalo cez nesúvisiace príbehy, v ktorých hľadáme interpretácie, do ktorých vstupujeme ako herci a získavame tak vrstevnicu, ktorou prepisujeme seba samých a stávame sa skrz iných samými sebou. Prebúdzame ľudskosť. Akoby sa aj tu ozývalo, že peklo si ty sám. A hoci (ako píše Zíza) tento film nie je zlomom v japonskej kinematografii, neznamená to, že pri naladení sa na jeho jemný rytmus, neprichádza istá vyrovnanosť so svetom, pokoj a zároveň aj túžba po živote. (13.02.2022)

Dočasně nemocí upoután do postele, měl jsem konečně dost času a pozornosti pustit si tento film, který jsem ve "watch later" měl již nějaký ten pátek. A dobře jsem udělal. Osobně mě nejvíce překvapilo, jak rychle ty téměř 3 hodiny rychle utekly. Co mě nepřekvapilo je kvalita plynutí děje a jeho přednes divákovi. Děj jako takový neskýtá moc prostoru pro invenci. Ta se objevuje až s detaily, které jsou do něj zahrnuté - vícejazyčné divadelní představení místo jednojazyčného, prolínání Strýčka Váni s hlavním hrdinou místo náhodně zvolené hry nebo vyprecizovaná dějová linka s nevěrou místo něčeho z Ordinace v Růžové Zahradě. Film ve mně zanechal primárně však dva dojmy - první dojem je poutavé vyprávění postav porušující pravidelně klasickou poučku "show, don't tell" (na mysli během psaní mi vyvstala např. Terapie, která byla téměř jenom povídání), kde ale vzhledem ke kontextu je člověk přikován k sedadlu jako kdyby na sobě měl bezpečnostní pás (zejména při předposlední scéně, která se téměř vysmívá režisérským učebnicím). Druhý dojem je jakási všechny lidi spojující lidskost. Žádné kasty, žádné třídy, žádné povyšování nad osobu šoférky nebo jiných pracujících lidí, žádná zábrana proti jiným jazykům. Jenom divadlo. A ikonický červený Saab 900. A semtam nějaký ten pěkný vizuální pohled. Třeba na dvě ruce čouhající ze střešního okénka držící cigarety. (30.01.2024)

Někdy ta výhoda je nevýhoda. Tím, že se specializuju na japonskou kulturu, popkulturu, už jsem toho dost viděla i četla, a tak mě tohle neuchvátilo, neposadilo na zadek, neoslnilo. Nepřišlo mi to jako něco nového, tohle jsou v podstatě věci, které v Japonsku točí a píšou neustále (i ten Murakami se posunul někam dál). Možná je to umění a herecké výkony byly solidní, možná je v tom něco víc a rozhodně je v tom krása, utrpení, ale i naděje, ale mnohem víc ve mně zanechal samotný Čechov než film jako takový. Za mě ten film nevybočuje, možná tak svou délkou. Nepopírám, že je na něm vidět péče, s jakou byl natočen i s jakou byl odvyprávěn, jenomže ani tak mi to nedalo nějaký úchvatný divácký zážitek. Asi ten, kdo moc nezná japonskou tvorbu, to bude vnímat jinak. Jinak to bude vnímat i člověk, který povídku četl, miluje Čechova a zrovna mu to sedne do nálady. Za mě je to kvalitně natočený dlouhý film o úryvku ze života jednoho divadelního režiséra bez větších ambicí. Lepší 3*. Titulky. (17.01.2022)