Bál šílených žen

Že jde o adaptaci knihy je zřejmé už po pár minutách. Stejně, jako že ji psala žena. Muži jsou tady líčeni v nejlepším případě jako homosexuální naivka, nejčastěji ale jako necitelná zvěř. Tvůrkyně se jimi zabývají málo, protože i když jsou zdrojem trápení ženských postav, o nich tento film není. Je především o Evženii a Genevieve. Ale také o ostatních chovankách ústavu. Jsou vězněny z důvodů, které se zpravidla hodily do krámu...nepřekvapivě mužů. Během filmu, vás ale to tendenční pojetí neruší. Nemáte pocit, že je to jen laciná záminka, jak ukázat muže ve špatném světle. Bral jsem to jen jako kritiku doby, kdy se takové věci děly. Doby, kdy muži ovládali ženy. Resp. měli moc je zničit. Ženy jsou od přírody čarodějky, energie přírody. Muži jsou ničivá a surová síla, která si je chce odjakživa podmanit. A tady to vidíme v přímém přenosu. Film je to občas velmi smutný, směřující k tvrdému konci, místy prosvětlený okamžiky naděje. Příběh je provázený krásnou hudbou, Evženie je půvabná, Louise nádherná...od první, do poslední minuty mě film zaujal, takže tvůrkyním rád odpustím, ten vykonstruovaný konec. Muži by ho nahradili realistickým...takže drsným závěrem. I proto dává smysl, že jde o ryze ženský projekt. Všechno špatně končit nemusí. (05.07.2022)

Blázinec, v ktorom mohol pokojne slávny maliar Théodore Géricault maľovať svoju sériu portrétov "Portréty šialených"/Les Monomanes (odporúčam si ich pozrieť ako doplnkový zážitok k sledovaniu filmu). Veľmi sugestívne. Výlet do čias, kedy bolo veľmi ľahko prepadnúť šialenstvu a veľmi ťažko sa z neho dostať. (01.10.2021)

Poněkud slaboduchý film; konečně nemusím každou režisérku obdivovat. A to nejen co se týče Jean Martina Charcota a provozu jeho Salpêtrière, ale především rozptýleného "duchařského" děje, který nemá žádnou konzistenci a patří tam, kde se odehrává. Jedině jinak, pokud by poselstvím filmu bylo: čím víc trpíš, tím víc se poté dokážeš radovat ze života. Charcota, který je tu představen s feministickou neústupností ( Laurent, Mas) jako arogantní ďábel, liči Sigmund Freud, který s ním byl delší dobu v osobním kontaktu právě v Salpêtrière a přeložil několik jeho spisů do němčiny, byť jeho učení nepřevzal ( (a jemu bych dal spíš za pravdu), jako immer anregend, lehrreich und großartig, jak píše své snoubence Martě Bernays. Freudův životopisec Peter Gay, který dokáže posoudit souvislosti ve své komplexnosti, píše, že se Freud nechal ochotně okouzlit tímto nejen brilantním vědcem, ale i brilantním hercem. Ale to víte, na každém šprochu, pravdy trochu a i takový Salpêtrière vyžadoval nějaký marketing... Ještě, jak říká Karel Kryl, zpráva z tisku: Nacista dr. Sigmund Rascher prováděl v Dachau pokusy s podchlazením, pokus č. 25 se vyznačoval těmito daty: teplota vody 4,5°C, teolota těla po vytáhnutí z vody 27,8°C , teplota mrtvého těla 26,6°C, čas strávený ve vodě 51 min., čas smrti 65 min.). Škoda, že neznáme všechna data pokusu v Salpêtrière, pouze tepolotu vody 0°C. (29.05.2022)

Ach to byly časy. Když vás v 19. století začala jakákoliv štěrbina v domácnosti srát, prostě jste ji šoupli do blázince, ať už jí jebalo, či nikoliv. Šovinistům přátelský doktor Bolíto ji tam ihned napálil jedinou tehdy známou diagnózu – hysterii, no a vy jste si mohli v klidu užívat ticha, štětek, absintu a jiných klasicistních kratochvílí. Kapku nekomfortní pro inkriminovanou štěrbinu se mohla stát situace, kdy ji ve skutečnosti až tolik nejebalo a bývala pouze hašteřivá či vzpurná kráva. To se ji pak mezi ty opravdové hrabavky zjevně trochu obtížněji zapadalo, ovšem tehdejší osvědčené terapie ledem, pícháním nadrženým zřízencem nebo temnou kobkou pak dozajista měly nejen nesporný terapeutický, ale také kýžený převýchovný účinek. No, nasraně jedné tak trochu slepičí úlet a feministické lkaní netknutých štěrbin, jak stál tenkrát ten patriarchát za vyližprdel a jak bychom si ještě dnes qůli tomu měli odřezat penisy a začít studem žehlit, vytírat a štrykovat, na straně druhé zmákla Laurentka tu místy manýrní prudu vcelku s grácií, dramaticky záživně a hlavně vizuálně uhrančivě, kdy každý mimoblázinecký záběr vypadá jako kompozice od Ma(Mo)neta a každý blázinecký jako noční poluce Vikyho Yga. A odpustím ji protentokrát i ten behaviorálně dementní konec, pohybovali jsme se přece v blázinci, že ano. (29.09.2021)

Vo svojej podstate to bolo zaujímavé a kvalitné, ale v deji som sa miestami až príliš strácal a na môj vkus to bolo proste preplácané. Samozrejme, ústredná línia bola jednoznačná a pochopiteľná. Ja takéto duchariny ja osobne moc nemusím, hoci mám k tomu rešpekt. Ale musím uznať, že to prostredie bláznivca bolo vystihnuté vynikajúco, a celkovo vizuál filmu bol kvalitný. No mne to až tak do vkusu nepadlo. 3* (24.08.2022)