Spolu

V českých končinách nevznikají příliš často filmy o lidech s mentálními poruchami. Můžeme si to vysvětlovat třeba tím, že pro tvůrce je zásadní a jistě složité najít hranici mezi realistickým vyobrazením takové postavy a mezi nechtěnou parodií. Režisérům a scenáristům tohoto snímku se ale tuhle hranici povedlo pokořit podle mě velmi dobře. Když pominu fakt (a menší díru v logice příběhu), že dcera je vysoce postavená manažerka, která by mohla bydlet kdekoli jinde než ve svém starém dětském pokojíku, vytkla bych už jenom příliš dlouhou stopáž - dvě hodiny jsou na komorní drama opravdu moc. Zároveň je potřeba zvyknout si na to, že film je od první minuty dost ukřičený (kvůli projevu syna - autisty i kvůli neustálým konfliktům ženských postav), což vnímám jako záměr tvůrců navodit autentickou atmosféru života s mentálně postiženými lidmi. Film je ale podle mě dobrou ukázkou rodinného dramatu, kde žádná postava není černobílá, obsahuje i oddychové momenty a hlavně je podpořen výbornými hereckými výkony ústředního tria (zejména Veronika Žilková ukazuje, že když zrovna neplní titulní strany bulvárních periodik, je pořád velmi dobrou charakterní herečkou). Jeden z nejlepších českých filmů minulého roku. (14.01.2023)

Spolu je strašně fajn film, který svým minimalistickým pojetím odvypráví krátkou epizodu v životech členů jedné rodiny. A daří se mu to zejména kvůli dobrým hercům. Je to vlastně takové malé pohlazení na srdíčku v záplavě českých komedií. Výtky bych měl ke scénáři, který určité pro vývoj postav zásadní momenty řeší dost zkratkovitým způsobem a mnohem více se soustředí na tady a teď. (12.10.2022)

„JAK TO, ŽE ZA NIC NEMŮŽE? VŽDYŤ MŮŽE ZA VŠECHNO!…“ Film plnej jinejch vztahů a lásky pro všechny, co si myslej, že maj těžkej život…  Dramatickej scénář, dramatický postavy… prostě divadlo jak vyšitý! Takže vlastně exhibicionismus Žilkový a Kozuba (nevím, jak moc musel hrát, ale sedlo mu to). Škoda, že to není scénáristickej originál. ///   -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Film vznikl podle stejnojmenné divadelní hry z roku 2015, kterou napsal Fabio Marra. Hra je napsána pro 3 ženy a jednoho muže.  ///                         PŘÍBĚH  *****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ** (03.04.2023)

Divadelní hra jako komorní film. 1)  Nejdřív to nejlepší. 26letý Štěpán Kozub (retard Michal) se pěkně předvedl. Roztomilý je 57letý Václav Kopta (místní kramář), kterého konečně vidím sice v maličké, ale záporné roli._____ 2)  Nepochopil jsem, o jaký typ postižení jde. Spojuje se tu mentální zaostalost s nějakým druhem autismu či posttraumatické poruchy._____  3)  Netuším, jaký je správný postup v zobrazené situaci a jsem rád, že takový problém nemusím řešit._____  4)  Nejsem si moc jist, jak moc konec filmu vystihuje realitu._____ 5)  Největší problém vedle výhrad ke scénáři a k podivnému typu postižení mám s tím, že jsem se po většinu snímku trochu nudil. Druhá polovina už byla lepší, ale na více než dvě poctivé kvalitní hvězdičky to nevytáhla._____ 6)  Výstižný koment: PetrPan**, Anet21**. (29.03.2023)

Nejprve výtka, bez báchorky o shozeném tatínkovi úplně zdravým kloučkem ze schodů, bych se obešla. Tato zbytečnost příběh srazila, ale jinak se jedná o vynikající práci všech, co do toho šlápli. Téma, o kterém se nemluví a přitom je důležité, je natočeno a zahráno výborně. Názory na rodiče, kteří se o postižené dítě rozhodnou starat sami, nebo se rozhodnout ho umístit do ústavu, to je bolestná a nevyřešená rána, která stále hnisá v české i slovenské společnosti. Až příliš snadno hloupí lidé odsuzují něco, po čem jim sakra nic není, co je vyloženě soukromou záležitostí rodin, kterých se nepředstavitelně těžké rozhodnutí týká. Tyhle názorové soudy nejspíš souvisí s postupy komunistů, kteří hendikepované zavírali, aby nebyli na očích, výsledkem je společnost, která má problém s čímkoli odlišným. Většina lidí dodnes nechápe, že rodič své postižené dítě miluje stejně, jako jiní lidé milují své děti zdravé a že je jen na nich, jak osobní tragédii vyřeší, na co se sami cítí, a přestože to zvenčí může vypadat všelijak, je to jejich boj, který si prvotně sami nevybrali, ale do kterého prostě dorostli a postavili se k tomu dle vlastního uvážení. Jejich dítě potřebuje odlišný přístup, čili kdo jiný by jim ho měl poskytnout lépe, než oni sami? Pochopitelně v řadě případů jejich přístup nestačí a musí pomoci odborníci. Kritika není vhodná, na místě je pomoc. Osvěta, efektivní pomoc konkrétním rodinám konkrétními způsoby, jako například ve formě denních stacionářů, kdy si rodič své dítě vyzvedne ve čtyři odpoledne a dál s ním žije svůj život tak, aby byly obě strany spokojené, protože co se odehrává v duši, na to neexistuje obecné řešení. Fixace? Pochopitelně z toho všeho pramení. Veroniku Žilkovou v civilní rovině nemusím, ale co zahrála tady, bylo přesné! U Štěpána jsem snadno zapomněla, že je to Štěpán, geniálně vystřihnul autistu, tam nebyla chyba, a moje pochvala nesouvisí s faktem, že mě často baví i jinak. Kdo pracuje s autisty, ví, jak moc se tvůrci trefili. Pro nezasvěcené to nebude snadné téma, budou se vrtat ve věcech, kterým nerozumí, ani porozumět nechtějí, sníží se dokonce k urážení postižených lidí, kteří za svůj hendikep nemohou, viz. některé komentáře tady, jiný si kopne do matek, kterým se tohle stalo a které se chovají z jejich pohledu divně, ale divák zasvěcený film ocení. Dobrá práce! (16.03.2023)