Zlatý věk

Bráno z dnešního pohledu, jedná se o zajímavý mix pythonovského humoru s ideami Davida Lynche. V porovnáním s Andaluským psem ovšem Buňuelova druhotina nabírá ztrátu, jelikož mi přijde, že tamější absence příběhu byla spíše ku prospěchu - to je ale riziko toho, když kouzlo nějakého uměleckého směru spočívá spíše v té nejistotě. I tak je film labužnickým zážitkem pro milovníky surrealistických hrátek a jednou z nejoriginálnějších romantických komedií, co znám (budu-li se řídit zdejšími údaji). (21.05.2010)

Ranný Buñuel mne překvapil, po předchozím pižlání oka bych nevěřila, že dokáže být tak sžíravě vtipný, aniž by se musel dopouštět nauseutvorných záběrů. Inspirátor Monty Pythonů se vykašlal nejen na konvence, ale na zažité hodnoty, které cupoval bez uzardění. Za vrcholný pocit zmaru lze zajisté považovat vyhození žirafy z okna. (11.04.2014)

L'Âge d'or dle mého názoru nedosahuje kvalit předchozího Un Chien andalou. Luis Buñuel je extravagant surrealismu, o tom žádná.. jednotlivé "pochroumané" (na duši i na těle) scény jsou odzbrojující, šokující (nedokážu si představit jejich dopad na společnost ve třicátých letech), nesmysluplné a nemorální - nic z toho mi nevadí. Asi bych ocenil kratší stopáž (cca 40 minut), čímž by byl děj zhutněn a dostal by tak možná ještě šílenější patinu. (25.11.2010)

L'amour fou jako nejvýraznější motiv filmu jinak záměrně „rozbitého“ a prostého záchytných narativních bodů. Nač se zdržovat vyprávěním, když k rozhození lepší společnosti plně postačí samostatné scény, jednotlivé gagy jako z hodně drsné grotesky (odkopnutí psíka a zastřelení chlapce, sic samoúčelné šokantní, pokládám za Buñuelovy vrcholné anarchistické kousky). Nástrahami, jež civilizovaná společnost klade do cesty přirozeným lidským potřebám, se Buñuel zabýval i ve své pozdější tvorbě, jen jim dal umírněnější formu a falickou symboliku, zde vystupující do popředí s nutkavostí myšlenky na sex, decentně skryl pod povrch. Za svou metodu přijal entomologické pozorování, jimž Zlatý věk začíná. Přímé zásahy do obrazu a útoky na pohled (jedním nezapomenutelným začíná Andaluský pes) omezil ve prospěch subverzivnějších provokací typu ohýbání žánrových pravidel, zatajování podstatného a zveličování marginálního. Přesto bych Zlatý věk neodsuzoval jako již vychladlou třídní (a generační) vzpouru jednoho kdysi tak horkokrevného Španěla. Výstižnější scény na téma fetišizace lidského těla zatím nikdo natočit nedokázal. 75% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Radko (15.10.2012)

Zpočátku vývin světa, vyšší druh porazí menší (myš sežere štíra, pak se objeví lidé - evidentně neandrtálci - které pak strhne plavba plná "civilizovaných" lidí, která obsadí jejich území a prožívá zde "zlatý věk" (btw, ten název je schválně ironický). Jenže i tahle "vyspělá" společnost má své obrovské chyby a postupně se ukazuje, jak moc morbidní a zvrhlá ve skutečnosti je, tudíž se o skutečně vyspělé společnosti mluvit nedá. Všechny jejich hříchy postupně vedou ke svému konci, aby pak na konci přišel Ježíš a vykoupil společnost z hříchů. A tak nějak jsem to celé pochopil a evidentně tohle chtěl Buñuel svým Zlatým věkem ukázat. Ruku do ohně za to nedám, přece jenom, nejsem on, ale myslím si to. Je zde hodně podivných, ujetých obrazů (odkopnutí psa, kráva na honosné posteli v ještě honosnějším paláci, zabití dítěte a následná radost z toho...) a kdyby to nebylo natočené v roce 1930, ale někdy později, věřím, že by to celé bylo explicitnější. Zajímavý je i styl, jakým je to natočené - většinu času to působí jako němý film, ale občas se tady i mluví. Každopádně i když všechna ta bizarnost je zajímavá a něco do sebe má, celkově mě film kromě začátku a konce zrovna nechytl. 3* (26.03.2020)