A ciascuno il suo
We Still Kill the Old Way
Režie:
Elio PetriKamera:
Luigi KuveillerHudba:
Luis BacalovHrají:
Gian Maria Volonté, Irene Papas, Gabriele Ferzetti, Salvo Randone, Luigi Pistilli, Laura Nucci, Mario Scaccia, Leopoldo Trieste, Valentino MacchiObsahy(2)
Za vraždou z vášně v přímořské vesnici odhaluje mladý profesor politický atentát. Každému, co mu patří začíná lovem, při němž je zastřelen záletnický lékárník Arturo Manno a jeho přítel, doktor Antonio Roscio. Zatímco maloměšťácké smýšlení chápe násilný čin jako vraždu z vášně, levicový profesor Laurana, ztvárněný charismatickým Gianem M. Volontem, vede pátrání na vlastní pěst jiným směrem. Laurana postupně rozmotává spletitou síť poměrů a intrik, které vesnici vládnou, a za na první pohled obyčejným mordem odhaluje politické pohnutky. Sám se přitom dostává do hledáčku atentátníků a podléhá nebezpečnému šarmu femme fatale Luise Rosciové, vdově po zavražděném Mannovi.
Morální patron a klasik italského filmu, Elio Petri, získal za svůj snímek Každému, co mu patří cenu za scénář na canneském festivalu roku 1967. O čtyři léta později obdrží Petri Oscara za nejlepší cizojazyčný film s Podivným vyšetřováním. Nedlouho nato, roku 1973, si už tentokráte z Cannes Petri odnáší hlavní cenu za snímek Dělnická třída jde do ráje. Každému, co mu patří dobově zastupuje odvážnou kritickou sondu, namířenou nejen proti mafii a zkorumpovaným politikům, nýbrž také církevním představitelům. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (27)
Přišlo mi to jako adaptace rozsáhlejšího románu. Tedy jsem měl dojem, že těch postav je tu moc a občas jsem v nich měl zmatek. V každém případě je zajímavé sledovat dusnou sicilskou vesnici, kde každý zná každého, z pohledu možná jediné místní postavy, o které to neplatí. Gian Maria Volonté je jako poněkud naivní profesor výborný, totéž platí o kameře a hudbě. Jeden z prvních italských filmů o mafii každopádně za vidění stojí (70%). ()
Jednoznačně to slabší z italské krimi mafio scény. Nechápu dramaturgii ČT, která si tenhle nemastný neslaný snímek vybere do vysílání a ještě k němu vyrobí tak slabý dabing. Hned několik dabérů asi tak o generaci nesedí na postavy. Pokud neměli na Kavčích horách dostatek starých hlasů, měli k tomu holt nasadit titulky. Laurana je špatný hlavní hrdina, nevýrazná postava, a žádná další důležitá ve filmu není. ()
Gian Maria Volonté byl herecký chameleón každým coulem. Rok před tímhle filmem ztvárnil s naprostou bravurou arcipadoucha, před kterým se všichni klepou a tady naopak ušlápnutého profesura literatury, který je nevědomky ve vleku lidí, jenž s ním při jeho pátrání hrají nekalou hru. Film to není špatný, ale na cenami ověnčeném scénáři nevidím nic mimořádného, emocionálně mě to dost minulo, vyjma konce, kdy se to všechno vyhrotí a na ten závěrečný mord nezapomenete. Jestli je film něčím zajímavý, jsou to reálie Sicílie konce 60.let, její architektura, krásná krajina a lidé i dusná atmosféra sicilského maloměsta, kde každý zná každého. A pak hudba Bakalova, ta se opravdu povedla. ()
Výhražné listy sa skladajú z písmen z novín, ktoré si v miestnej komunite objednáva iba cirkev. Políciu to ale zvlášť nezaujíma, čo dotiahol Petri do dokonalosti tým, že v jeho filme takmer vôbec nevystupuje a nezasahuje do vyšetrovania. A tak sa doňho púšťa mladý ambiciózny profesor, žijúci so svojou matkou a babkou nie v príliš harmonickej domácnosti. O čo nakoniec pôjde, nie je pre našinca vôbec jednoduché z videného vydedukovať, ale táto nejednoznačnosť rozprávania sa skvele hodila k prostrediu, okolnostiam a dobe, v ktorej sa tento komplot odohráva. Sicília tu určite nie je zobrazovaná ako z turistických žurnálov a prevažne mastné ksichty postarších chlapíkov ťahajúcich za povrázky vám ju môžu ešte viac znechutiť. Moje hodnotenie ovplyvnil skvele vypointovaný, dvojitý záver. Film sa tak zacykluje rovnakou scénou do uzavretého kruhu, ktorá symbolizuje nemožnosť z neho uniknúť. ()
Monumentální scéna pohřbu s jakoby mimochodným, zasvěcujícím slovním komentářem navozuje zdání přehlednosti skrze to, co je řečeno mezi dvěma policajty i viděno policejní skrytou kamerou. Nejde však o oči a slova spravedlnosti, ale těch, kteří se jí ujali jako zaměstnání (někdo to dělat musí…). Tatáž scéna přehlednost podrývá, když (pocitově) přibližuje podpovrchový chaos, interní pravidla hry pohřbená příliš hluboko na to, aby se dala spatřit na povrchu. Jak to dělá? Zvláštně působícími přestřihy, jízdami a křižujícími se záběry. __ Následné zmizení (zdání) spravedlnosti ze scény, odchod toho, kdo se dívá a vytváří pocit, že je možné mít přehled, působí tak přirozeně, že si ho v podstatě není možné všimnout, protože tohle „místo", odkud se dívat, zkrátka neexistuje. Nákaza je zahloubená dovnitř tkáně, nelze ji vyříznout, je natolik srostlá se životem, že jedno jsou. Imunitní systém, zkonstruovaný z fasády práva, peněz a z reálného zločinu, už se postará o zbytek, tedy o kohokoli a cokoli, co by se pokusilo poklidnou symbiózu narušit. __ Setkání dvou přátel, profesorů, v palermském parku, které rozjíždí ryze italskou sekvenci pro našince nepochopitelné řeči gest těl i slov, rozmachů, odvrácení, výšky intonace a důrazu, vyráží dech… __ Zpečetěné kinematografické svědectví o jakési jiné jižní (polo)ostrovní zemi, kde lidi žijí jinak, vášeň má nějak blíž ke smrti, a černá tolik sluší. Kdo ví, jestli je to všechno tím dusným horkem, nebo čím vlastně... ()
Reklama