Na generálův rozkaz

Překvapivě kvalitní a možná asi taky jediný kvalitní film tohoto druhu italské provenience. Při jeho sledování se mi vybaví fakt, že na této frontě podle všeho zahynulo nejvíc Čechů za první světové války a že tahle poněkud opomíjená fronta byla možná snad s výjimkou Verdunu největší peklo první světové války. Velice zajímavě to ve svém komentáři vystihl Ten Druhý, protože pocit stupňující se úzkosti, jak jsem film sledoval, jsem cítil taky. Italové si nikdy na válčení nepotrpěli (a není potřeba jim to ani vyčítat ani se jim pošklebovat), ale tady je ukázáno, že v této válce prostě nebylo kam utéct a vlastně nebylo ani možné se co nejrychleji vzdát (jako třeba za druhé světové války, pokud to zrovna nebylo v třicetistupňovém mrazu u Volgogradu). Tady měl generál přehled a vojáci naskládaní tělo na tělo mohli jen jedno - vyrazit vpřed a dát se zabít nepřítelem a nebo nevyrazit a být zabiti vlastními polními četníky.....věřím, že na rozdíl od drtivé Němců, Francouzů, Rusů a části Rakušanů a Maďarů obyčejní Italové při odjezdu na frontu na začátku války rozhodně neřičeli nadšením a netěšili se, jak obsadí Vídeň. Možná tak pár nácků, okouzlených Marinettim a hlavně D´Annunziem, ale ti se v těch zákopech jen tak neocitli. Škoda jen, že film (o jehož existenci a kvalitách jsme věděl řadu let) jsem nakonec viděl v mizerné kopii a s ještě mizernějšími titulky. No, ale hlavně že chrám a tvrz české kultury - veleslavná Česká televize dává v sobotu večer už popadesáté za rok Televarieté a po necelém roce opakuje Bonda (nic proti němu) a furt dokola Poirota (taky nic proti němu, ale čeho je moc, to začíná nudit......). Přitom je řada kvalitních filmů a starších seriálů, které by si cestu na obrazovku nevýdělečného, z naší televizní daně sponzorovaného média měly najít. (18.01.2015)

Velice atmosferický film. Na italské frontě, tam halt veselo nebylo. Zima, vejška, hlad, oheň, miny, sračky, sračky...a k tomu velitel brigády, který je schpen úplně všeho. Absurdní protiválečné dokonale poukazuje na chlapíky, kteří platí daně, válčí a pokládají životy v horském pekle a celý život takto tahají svoji zemi z bryndy.A za co? Za nic. Nikdo ani nepoděkuje. (03.01.2011)

Italská fronta nebyla o nic lepší než ta západní, ba možná i horší. Generál Luigi Cadorna proslul svoji neschopností a poslal stovky tisíc vojáků na zbytečnou smrt. No a tento snímek se zaměřuje na menší úsek fronty v Alpách. Rakušané mají výhodnou pozici na vršku chráněného skalami a ostnatým drátem, se skvělými výhledem a kulomety namířenými přímo na zemi nikoho. Italové dostávají opakovaně rozkazy na tento hřeben zaútočit a jsou po desítkách koseni kulomety. Další skvělý plán spočívá v přestřižení ostnatého drátu za dne a plné viditelnosti. Kdo nechce do jatek nepřátelských kulometů, na toho jsou pro jistotu namířený kulomety z vlastních řad! Generál, úplně mimo realitu, lpí na drobnostech jako aby vojáci neměli trochu rzi na noži... A při nepokojích se uplatňuje antické právo decimování jednotek. Poprava hrozí i zraněným, u kterých je podezření, že si zranění způsobili sami. Divím se, že nikdo nedostal odvahu skutečně postřílet všechny své šílené velitele, při takovém vedení války a obrovských ztrátách. Gian Marie Volonte dobrý jako vždy, Američan Marc Frachette musel mít italské kořeny, vůbec jsem si nevšiml, že by byl snad dabován. Škoda, že si zničil hereckou kariéru a život přepadením banky. Zemřel ve vězení ve věku 27 let. (03.04.2018)

Syrovostí pohledu a nezkresleností záběru, který jde tvrdě a nesmlouvavě po odvrácené stránce války, té neheroické, film strhuje od prvního okamžiku divákovu pozornost. Že se jedná o první světovou válku, o odheroizování krvavých jatek nesmyslných pozičních bojů a bláhových ztečí, které provozovaly obě válčící strany (stačí připomenout Churchillovo Gallipoli) rovnou měrou, je jeho základní předností. Strhující příběh, vystavěný na zdánlivě nesmyslné tříšti dílčích záběrů, postupně vyjevuje střetnutí dvou nižších důstojníků s velitelem divize, který evidentně ztratil kontakt se skutečností; bohužel ne natolik, aby to mohlo vést ke ztrátě jeho svéprávnosti. Kličkování tváří v tvář nesmyslným rozkazům nepomáhá; dříve nebo později se dostaví klíčová mezní situace, z níž nejde couvat. Nevychází ani jiný tradiční prostředek podřízených a bezmocných: smrt, která vlastně není smrtí na bojovém poli, ale odstraněním krvavého vraha v nesprávné uniformě. Pocit marnosti, který prostupoval hrdiny Remarquova proslulého románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID nebo Šolochovovy románové epopeje TICHÝ DON, je v Rossiho pojetí zvláště silný; svůj podíl na tom má i zdravě bezohledná kamera, která se s úspěchem snaží přiblížit toto peklo na zemi co nejvíce z pohledu bezmocného jedince. Jalovost vlasteneckých frází, v italském případě ještě silnější během druhé světové války, ze stříbrného plátna Rossiho zásluhou přímo křičí. Na diváka, na nás, na každého, kdo se hlásí k hlavní zásadě skutečné tolerance: žít a nechat žít. (31.03.2015)

Spred popravčej čaty utečie odsúdený a nik za ním nebeží. Nedostal rozkaz. Takýchto absurdností, najmä zo strany veliteľov, je v Uomini contro viacero. Napokon je to film o nezmyselnosti vojny. Tomu hovorím prienik do hlbín zelených mozgov. Tie hlbiny sú ale duté ako krasové jaskyne. Je málo dobrých filmov o 1. svetovej vojne a toto je navyše jediný o bitkách v Júlskych Alpách na rieke Isonzo, ktorá tvorila frontovú líniu medzi talianskou a rakúsko-uhorskou armádou. Vznikol podľa románu Emília Lussa Rok na náhornej plošine (1938), má protivojnový charakter a pri jeho sledovaní narastá pocit úzkosti. (05.09.2012)