What Is a Woman?
Režie:
Justin FolkKamera:
Anton SeimHrají:
Matt Walsh (průvodce), Jordan B. Peterson, Phil McGraw (a.z.), Oprah Winfrey (a.z.), Caitlyn Jenner (a.z.), Demi Lovato (a.z.), Tucker Carlson (a.z.) (více)Obsahy(1)
Dokument venujúci sa rodovým a transrodovým otázkam, v ktorom Matt Walsh hľadá odpoveď, či ako sám vraví pravdu, na otázku: Kto je žena? Hľadá ju naprieč USA skrz rozhovory s bežnými ľuďmi na ulici, no aj s odborníkmi z pediatrie, psychiatrie, psychológie či ľuďmi, ktorí podstúpili zmenu pohlavia, taktiež s terapeutom potvrdzujúcim pohlavie či nakoniec s chirurgom, ktorý operácie zmeny pohlaví vykonáva. Pri hľadaní odpovede neváha a vycestuje za kmeňom Maasaiov v Keni. Snímka sonduje fenomén, ktorý sa objavuje v USA a to, že stále viac a viac mladistvých rozhoduje o zmene svojho pohlavia, často neuvedomujúc si, aké následky zmena môže priniesť. Matt Walsh si berie na paškál aj ošemetnú stránku fenoménu trans - vysporiadanie sa s oslovovaním, nároky týkajúce sa návštev sociálnych priestorov ako šatne či WC či nevyriešenú otázku hodnotenia športových výkonov. (Biopler)
(více)Recenze (75)
Tisíce let vývoje a k tomuhle jsme dospěli? Aneb co se stane, když menšina privilegovaných lidí začne vytvářet koncepty, které se pak snaží protlačit jako normu (a přitom, místo, aby se vyrovnali se svou identitou, tak chtějí po ostatních, aby tuhle odpovědnost převzali). Každý správně uvažující jedinec se musí při sledování tohohle dokumentu popadat za hlavu 100x za minutu. Obdivuji Walshe, že se tímhle tématem dokáže zabývat a vůbec poslouchat všechny ty popletené lidi, protože já bych to nevydržel ani vteřinu. ()
Kto by to bol povedal, že má suchár Matt Walsh taký veľký zmysel pre humor. Natočil "dokument", ktorý sa dá brať rovnako seriózne ako dokumenty Michaela Moorea. Dokonca má aj rovnakú štruktúru ako jeho dokumenty. Prvú polovicu sa ešte tvári relatívne objektívne a pozornejšieho diváka trkne len to, že sa niektoré otázky (ktoré by nabúrali jeho naratív) schválne nepýta. V druhej polovici dokumentu už ale začne naplno pretláčať svoje názory. Takže nie, ako objektívny dokument, ktorý objavil svätú pravdu to fakt nefunguje. Ale ako legitimný a nie argumentačne prázdny názor to stojí za zamyslenie a diskusiu. Najsilnejšia časť dokumentu bola tá, v ktorej sa ukazuje, čo sa stane, keď sa z medicínskej otázky stane politika. Nikdy nič dobré. Matt ma trochu sklamal, že aj on zabudol na chuderky (chuderákov) transmužov, ktoré/í nemajú šancu sa presadiť v mužských športoch. Z toho by mu vyšla oveľa trefnejšia štatistika (ako u transžien postupne ovládajúcich ženské športy), ktorá ukazuje, že na genetika pohlaví naozaj záleží a naviac by nebol za hatera ale za zástancu transľudí. Celkovo ale zábavný a miestami aj emocionálne silný "dokument". 8/10. P.S. Ako človek identifikujúci sa ako osoba s nadmerne rozvinutým kokotom, bez ohľadu na genetickú realitu, by som poprosil každého, kto sa mi ozve, aby ma oslovil ako Lacike s nadmerne rozvinutým kokotom. Buďme k sebe tolerantný. ;-) ()
Svět se vážně v prdel obrací. Za chvíli obyčejní normální heterosexuálové budou pomalu pranýřování za svůj styl života a tradiční hodnoty klasické rodiny, pohlaví (od pradávna muž -žena) na úkor kdejakých úchylů, sluníčkářů, psychicky narušených jedinců a politiků+ expertů, kteří si honí body a upřednostňují kdejakou píčovinu, co někdo vymyslí. Já patřil taky k těm, kteří si z různých exotů dělal ještě nedávno srandu, ale ona to už přestává být sranda – podle dnešního škatulkování jsem ateista, rasista, xenofob a antivaxer – a jsem na to kurevsky hrdý. Stejně jako vyznávám svazek manželství muže a ženy a maximálně registrované partnerství pro homosexuály. Pokud se někdo cítí jako muž či žena ale ve skutečnosti je jiného pohlaví – tak ať se nechá klidně přešít někde v tichosti na klinice, nebo nosí oblečení druhého pohlaví, paruky, ať si klidně píchá hormony, ale do prdele cpát takové hovadiny do děcek – tak to už je vrchol. Další magoři si myslí, že jsou veverky, vlci, houpací kůň – no tak ať tyhle blázny zavřou někde do ústavu, ale proč by měli mít stejná práva jako ostatní – jak vůbec chtějí zavést třetí či kolikáté pohlaví, nebo změnit skloňování sloves či odsoudit někoho do vězení, že nesouhlasí s tím, aby jeho děcku někdo píchal kdejaká svinstva…Přitom ani nedokáže většina těchhle expertů odpovědět na normální otázku…Proč by měli genderové soutěžit s normálními holkami či kluky, proč by měli být ve společných šatnách-sprchách – kdejaký úchyl – tam ať jim udělají ty jejich speciální hajzlíky a dají všem ostatním normálním lidem pokoj. Už i ti černoši v Africe mají víc rozumu než ti slavní američtí experti, lékaři a politici…Matt Walsh se možná choval místy povýšeně, arogantně, ale v tomhle mu držím palce. Pro úchylky a výstřednosti existuje možná jistá míra tolerance, ale pokud nám to přeroste přes hlavu, tak je lidstvo vážně odsouzené k zániku… ()
„… a na pěšině zbydou po nich tranzistoráky, a uříznuté čuráky…“ Když mi bylo třináct, cítil jsem uvnitř úděsné pohlavní pnutí, a byl jsem neochvějně vnitřně přesvědčen, že bytostně toužím být dmol dominantní samička toustovače. Až kompulzivně jsem snívával o tom, že do mě někdo rve chleba, který jsem po důkladném ogrilování vyflusával na talíře s růžovými slony, a byl jsem dokonce svou novou transelektrospotřebičovou sociální rolí natolik posedlý, že jsem o svačinových přestávkách žádal spolužačky, aby mě zapojovaly do zásuvky a tahaly mě za penis, dokud to necvakne. Když jsem pak začal i úzkostlivě každou chvíli odpočítávat tři minuty, abych ty tousty nepřipálil, a pokud mě někdo vyrušil, chtěl jsem se vyhodit do elektroodpadu, vzala mě má starostlivá matka k lékaři, jestli by se s tím teda nedalo něco udělat. Tomu jsem se s neochvějnou důvěrou v moderní medicínu pravdivě, otevřeně, upřímně a komplexně svěřil se všemi svými tužbami a sny a poprosil jej, jestli by mi do hrudníku nevyvrtal dva obdélníkové otvory o rozměrech 3 x 15 centimetrů, k prdeli mi nepřišil napájecí šňůru na 220 V a nepředepsal mi pár neškodných hliníkových tablet qůli nerez lesku, abych se již konečně mohl plně genderově identifikovat. Jenže tenkrát byli ještě doktoři neprobuzení, stereotypní, konzervativní a pohlavně jednopólově vyhranění zmrdi bez sebemenšího smyslu a pochopení pro sebevědecky naprosto jasně definované citlivé dětské nitro. A tak mi ten zpátečnický dinosaurus nejdříve jednu přimrdal, načež prohlásil, že si není až tolik jistý, jestli jsem jen labilní pičus, nebo mi už dočista jebe, ale prý když s těmi pičovinami hned nepřestanu, nechá mě hospitalizovat a napajcovat tolika psychofarmaky, že budu tumpachový a nepostaví se mi ještě ve třiceti. Inu, raději jsem přestal, ale za půl roku se celá ta situace znovu opakovala, když jsem se cítil na cis šovinistického mikrovlného troubu. A tak to šlo až do osmnácti, kdy jsem se definitivně vyhranil ve fisdur multidecimálního kokota, a nechal si konečně přišít toho vytouženého čuráka. O 15 centimetrů delšího. To dnes je zaplaťsatan situace již zcela progresivní. Třináctiletý oligofrenik si v pohodě skákne za bezpohlavním či vícepohlavním androgynním mutantem, hlavním to lékařem, -řkou, -řkouce a vědcem, -kyní, -kynem, -kynete, -kynou univerzity Džona Marxe, sponzorované naším nejvyšším spasitelem a filantropem – Pfizerfaustem dobrotivým, řekne, že si připadá jako pohlavně nevyhraněný primát, načež ten/ta/to jen se sluníčkovým úsměvem účastně a s bohorovným pochopením prohlásí „Hm, hm, jasný progresivní genderový moribundus, doufám, že to znělo dost učeně, protože je to nepopiratelný vědecký fuckt, jednoznačně definovaný dokotorem Bolítem!“, bez mrknutí oka mu předepíše klinicky netestované opičí hormony, zeptá se jej, jak velkou si bude přát tu mandrilí prdel za 80 000 USD a nakonec mu sdělí, že kdyby rodiče náhodou měli nějaké hemzy, po bolševicku s nimi pomocí pár neziskovek, Instáče a Tiktoku sociálně i ekonomicky zatočí za hrubé nerespektování pohlavní identity dětí a mládeže. Na straně jedné sice kapku tendenční, ovšem potřebný, naprosto děsivý, chytře a vtipně naformulovaný dokument ze světa obráceného v prdel o tom, jak nám tu sqostně vymatlané, odporně zmutované a záměrně sebepoškozované loutkové zrůdy bez argumentů z 0,6ti procentní minority, které v neomarxistických dobách utiskování většiny na úkor kdejakého parafilika narostla křídla, už mohou beztrestně v některých nejzdegenerovanějších koutech Zeměplacky programovat a přešívat děti k obrazu svému. Nasraně druhé dokument s až hořce úsměvně paradoxní a kontraproduktivní prdelí. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „pozadím“. Když si totiž na sarkastického glosátora, ochránce tradičních hovnot, dětí a světa před bezesporu degenerativními vlivy levičácké pseudokultury hraje fanatická kudlanka a hlásná trouba křesťanské pedosekty, je to tak trochu jako ten „kat, co na rohu ulice o morálce káže“. () (méně) (více)
V roce 1949 byla udělena Nobelova cena v oboru medicína a psychologie. Za lobotomii. Jestli pro mě tenhle dokument něco odráží, je to především naprosté selhání vědy, lékařské etiky a terapeutických postupů, na jejichž výsledky budeme jednou nahlížet stejně, jako na onen zákrok prováděný dlátkem a kladívkem. Matt Walsh sice stojí nepokrytě na abrahámovských základech, ale uvidíme, jestli jeho otázka bude pro naše potomky jednou stejně nepochopitelná jako pro něj. ()
Zajímavosti (5)
- Kai Burkhardt z nemeckého periodika Die Welt nazval Walsha „konzervatívnym Michaelom Mooreom“ a ocenil dokument za to, že rozprúdil americkú „vojnu medzi pohlaviami“ kladením zdanlivo jednoduchých otázok údajným odborníkom v tejto oblasti, ktorí nie sú nakoniec schopní odpovedať. (Biopler)
Reklama