Anatomie pádu

RECENZE: Vinna? Posuďte sami, hlásí Anatomie pádu - Českokrumlovský deník Málokdy se v kinech zjeví film, jenž dokáže úsporně a nenuceně odvyprávět silné drama, aniž by se tvůrci místy podbízivě snažili předávat divákům patenty na velké pravdy. Anatomie pádu, letošní vítěz Zlaté palmy na festivalu v Cannes a teprve třetí celovečerní projekt režisérky Justine Trietové, je přesně jedním z té malé hrstky případů. O čem pojednává? Hlavní hrdinka – spisovatelka je po tragické smrti manžela nařčena z jeho vraždy. Na povrch vyplívají nové skutečnosti pramenící z poznamenání partnerského vztahu synovou nehodou a následného zcizení a závisti. Soudní drama či snad pouhá detektivka? Trietová zachází mnohem dále než jen k žánrové hříčce. Snímek vyniká úsporností procedurálního vyprávění budovaného v pomalejší náladě a chytře omezeného sevřeným prostředím prakticky dvou neustále se opakujících a z hlediska dramatického vývoje děje k sobě vzájemně odkazujících lokací. Ze složek stylových zaujme především nevšední práce s pohybem kamery, za níž usedl režisérčin osvědčený spolupracovník Simon Beaufils, ale také scénické využití klavíru coby jediné hudební složky. Pevná ruka režie a opora v kvalitním scénáři je znát v každé minutě, přičemž jednotlivé prvky jsou mistrně utkány do komplexního celku způsobem, že dílo funguje jako systém na všech úrovních. Zvláštní kapitolu si však zaslouží zejména herecké výkony Sandry Hüllerové a Mila Machada Granera. Hüllerová exceluje v roli tvrdé i nalomené spisovatelky, matky a vdovy, o níž si jen těžko lze udělat obrázek na první dobrou. Její postava je specificky nepřístupná, přesto díky Hüllerové herecké kreaci zůstává po celou dobu věrná. Pohled, s nímž se můžeme ztotožnit nejvíce, představuje malý Daniel, nevinný experimentátor, jenž se po vlastní ose snaží nalézt odpověď na otázku: Zabila máma tátu? Dětská autenticita výtečného Mila M. Granera se zde potkává s tichou osudovostí, jež nese dozvuky vlastní tragédie. Při aspirinovém testu, který chlapec zkouší na domácím mazlíčkovi, se vystřídá mrazivá tíseň s upřímným dojetím, kdy člověk malého hrdinu chápe, ale jen stěží ho jeho jednání zanechá chladným. Trietová skvěle reflektuje téma nemožnosti uchopit objektivní pravdu (viz. záměrně nejednoznačná fabule). Výsledný film je podmanivě strhující podívanou, již bych se nebál zařadit mezi největší počiny světové kinematografie za poslední dekádu. 85%. (04.10.2023)

Odporným termitem „Pseudoyntelechtuální snobská mrdka“ charakterizuje moderní filmově teoretická věda sáhodlouhý, nekrózně unylý, nechutně umělohmotný a veskrze přitrouble kinderpsychologický a kindersociologický audiovizuální zvratek o ničem, jenž nepochybně zmate k blahoslaveně strojenému nadšení solidní část cerebrálně limitované laické veřejnosti, neboť to zaslouženě vyhrálo pár bolševických festivalů nudofilních pozérů a Kokeš na to hodil pětihvězdu. Ovšem zcela soudný expertní filmový kritik, který již mnohokrát absolvoval pokročilé kurzy přežití celuloidové apokalypsy, si již předem zkušeně připraví škrabku na mech v očekávání, že jím během projekce bude nepochybně děsivě obrůstat, silnou froté čelenku, aby si příliš neopleskal a neoťukal hlavu gesty zoufalé marnosti a intelektuálního pobouření, fixační límec na krk pro zamezení nevěřícného vykroucení atlase z čepovce, a v neposlední řadě do vedlejšího okna na televizi nějaký totálně strhující mikroskopický dokument o dělení eukaryotických buněk, aby u toho nepošel nudou. A tak nepochybně přechytřelá a brutálně poemancipovaná mužena, u níž když vyměníte poslední písmeno v příjmení za „r“, dostanete děsivou pravdu o jejich filmařských neschopnostech, načmárala egoistickými veganpastelkami na ekologický papír téměř nesnesitelné, avšak jakože prüdce yntelechtuální šnekdrama s oselstvím o odporně silné, tedy pardon, chtěl jsem říct „silně odporné“, studené Němce, rádoby progresivní feminispissovatelce, a jejím příznačně slabém, přitepleném a ukňučeném subinkovském pudlíkovi, který se jednoho dne strachem z harpyje či jen tak omylem vyvětrá z třetího patra. Následuje plíživý kinderproces, v němž žalobce bezostyšně plácá čiré spekulace a domněnky, aniž by jej kdokoliv poslal do piče, a obhájce jen tak fešákuje, přičemž nám hlavní hrdinka neustále chladně sděluje své nejniternější pocity pseudoyntelechtuální feministky, protože to každého děsně zajímá! Kinderproces skončí, jak jinak než vítězstvím ozubené kundy, a je nejvyšší čas dozvědět se, jak to bylo doopravdy. A čeho se dočkáme? Inu, bestiální katarze v podobě veeeeelmi poooomalého půlhodinového hlazení psa. Určitě feny!!! Ještěže je tu to náramně realistické civilní pojetí! Tak civilní a realistické, že každý strojený pičožvást snad napsala umělá demence, a pokud takto opravdu někde nějací lidé či ženy mluví a jednají, měli by to místo okamžitě neprodyšně uzavřít do přísné ústavní karantény, aby se ta smrtící pičidita v žádném případě nemohla dále šířit. Prostě zážitek blízký Birdmanovi, po němž chlupaté dlaně všech militantních feministek určitě lačně zamíří ke krutě zanedbaným bobrům a jasnozřiví artoví hnědopichové dozajista naleznou v ranním hovně spousty nestrávených zbytků. A já na to zhnuseně hodím Kokeše a důkladně zformátuju disk, aby na něm po tomhle žluklém poševním šlemu nezůstal jediný kontaminovaný sektor. (30.12.2023)

Každoročně se objeví nějaký evropský (asijský) zástupce, kterého provází pověst události, kterou je třeba vidět jako součást popkulturního přehledu. Loni to byla kupříkladu satira na soudobou společnost Trojúhelník smutku nebo válečné drama Na západní frontě klid, o nějaký ten rok dřív pak nepředvídatelný a žánrově rozmanitý Parazit. Tentokrát je oním nejchválenějším evropským filmem Anatomie pádu. Nálepku „nejlepší“ bych mu ale rozhodně nedával. Spisovatelka Sandra, původem Němka, manžel v krizi středního věku, se kterým odešla na odlehlou chatu ve francouzských Alpách. A jedenáctiletý syn Daniel, který před lety prodělal vážný úraz. Právě on najde po příchodu z procházky se psem otce bezvládně ležet před domem. Nešťastný pád z okna? Sebevražda? Nebo to bylo úplně jinak? Právě syn (svými postřehy a inteligencí patří už někam na střední školu) je u soudu vystaven spoustě detailů z disharmonického soužití rodičů, navíc jeho obtížně čitelná a chladná matka místy neobratně zahlazuje určitá ale. Výsledek mi ale nestačil. Než se dostaneme k soudu, mohli jsme pár minut postrádat. Ten je pak jedním velkým divadlem, ve kterém soudkyně jedná podivně, mnozí svědci zrovna tak, a třeba takový psychiatr tu při líčení není za odborníka, ale za dalšího žalobce. Snad každý ví, že pracuje výhradně s pohledem pacienta (v tomhle případě mrtvým manželem), který je logicky jednostranný. Za mě dost nezvládnutý moment. Divák je tu nicméně za člena poroty, ale celkově chybí nějaký prvek překvapení, dramatické momenty (návrat k hádce manželů) na mě nefungovaly. Nejednoznačné postavy jsem viděl jinde a bylo mi s nimi mnohem líp. A obrat „jít do hloubky“ si taky prostě představuju jinak. Asi si to zaslouží spíš čtyři hvězdy, ale s ohledem na to očekávání mně ty tři sedí víc. (28.12.2023)

Je to už moja takmer povinná jazda zhliadnuť filmy nominované na Oscara ešte pred slávnostným večerom. Stále akosi nechápem ako sa medzi 10 naj filmov dostal francúzky film, vieme, že nedávno Oscarov pozbieral dokonca kórejský. Pre zahraničné filmy bola predsa vždy určená kategória naj zahraničný film, takže som z toho trochu vedľa. kto pozná odpoveď nech mi napíše, budem vďačný. Anatómia pádu má úctihodných 150 minút, čo vzhľadom na pomerne jednoduchý dej nie je málo. Zahrané je to veľmi solídne, civilne, jednoducho max. realisticky. Spisovateľka Sandra je tak trochu divná, divák nemá pocit, že by za mŕtvym manželom smútila a tuší, že niečo skrýva. Nenudil som sa, ale do poslednej chvíle, do posledného záberu som čakal, že sa niečo závažné odhalí, alebo krátkym záberom naznačí, ale ono nič...Veľmi precízna sonda do jedného komplikovaného manželského vzťahu, vyšetrovanie i kvalitné scény zo súdnej siene, ale nečakajte nič viac. Emočne prekvapivo dosť chladný film, preto priemer. 60%. (30.01.2024)