á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN

Uznávám sílu nápadů v úvodu, v opakování vět před kamerou, ve výzvě směrem k divákům, která je odvážná a objektivně málo důrazná. Co přijde po ní, je už jen repetitivní hra s trpělivostí a očekáváním, kterou ničí dabing, vizuální ruch a bohužel i přístup samotného tvůrce, který si před i po projekci v první řadě zakládá na tom, kolik lidí vytočí a kolik jich odejde. V tu chvíli hranice tvořivého trollingu přepadne z vod troufalosti někam k falešnému opájení se vlastními schopnostmi a dává zapomenout na to, že muselo dát hroznou práci, aby Jonestown vypadal právě takhle (ošklivě). (17.02.2023)

Experimentální filmy často jsou třeba zajímavým experimentem, ale nefungují tak, jak je žádoucí, nefungují... Byl jsem na projekci, kde byl i tvůrce, Jan Bušta, který tvrdil, že tento film nemá být faktografický, či spíše se má svou formou vymezovat proti tomu, jak je v mainstreamových filmech vyobrazováno násilí - tedy jako zábava/vzrušení a idealizovaná skutečnost. Bušta šel svými rozhodnutími právě proti tomu a výsledkem byla nuda, která nevedla k žádné sebereflexi. Já totiž pravidelně navštěvuji Návrat do Reality a tak vím, jak to doopravdy vypadá, když je někdo raněn nebo umírá nebo je zabíjen, mrzačen nebo je už dokonce mrtvý - ať už vinou někoho třetího, vinou nějaké nemoci, vinou svou nebo vinou své hlouposti. Na tom webu jsem vyděl pěkný množství svinstva. Bylo to však pouč. Začal jsem si víc vážit toho, že žiju v Evropě. Každopádně mně tedy film neposloužil, ale třeba někomu, kdo začal vyobrazované filmové násilí (nebo absence násilí) považovat za realitu, ano. Jen mi přijde, že i docela hloupí lidé se smějí tomu, co vidí v amerických filmech. Na druhou stranu stále vídám filmy, které násilí vyobrazují tak, aby nepůsobilo "fantasticky"... Napadá mě třeba Blonde nebo Holy Spider. Tarantino filmové násilí používá jako zábavnosní prvek, ale ne v každém kontextu (Django: bičováni Broomhildy). Revenant zase násilí vyobrazuje přemrštěně - ač ani zdaleka ne tolik jako série Saw - zde tu senzace tedy nacházíme snadněji. Pokud režisér tvrdí, že jakékoliv filmové zaznamenání je senzací z hororu a jako takové by to bylo, ano, neetické, pak by měl taky uvážit, jestli na násilí není vskutku něco zábavného. Některé kultury byly válečnické (Indiáni, staří Řekové...) a také si vzpomeneme na gladiátorské hry - i dnes máme jejich modernizovanou verzi v UFC, boxu a wrestingu, nad něž se blbci chodí bavit, přičemž zdrojem zábavy jest, že se další dva blbci mlátí vší silou do hlavy. A kdo v GTAčku zase nikdy úmyslně nezabil civilistu granátometem? Mou pointou je, že na násilí je něco zábavného. Když se na moment zbavíme morálky, všech úvah nad dobrým a zlým a představíme si sebe samotné s brokovnicí v rukách a crackem zkouřenou bábu před námi. Bába se začne otravovat a tak na ní namíříme a vystřelíme. Co se stane? Rána a bába je stražena k zemi. Možná má proděravěnej hrudník, možná jí chybí kus hlavy... Ve filmu bych jí odstřelil maso z kostí a nechal po tarantinovsku vylítnout šťavnaté prskance krve a střev. Zde však pouze konstatuji, že bába stála, otravovala, jedním stisknutím byla sražena k zemi a její tělo bylo ve větší či menší míře poničeno. Nezapomínejme, že v tomto myšlenkovém experimentu existuje rozdíl mezi střílení do báby a střílením do kamene snad jen v tom ohledu, že střílet do pohybujícího těla je zábavnější, než střelba do kamene. Pokud tedy každé vyobrazené násilí ve filmu dělá senzaci z hororu (což se nám nezdá morální), pak musíme vznést námitku, protože máme důvodná podezření se domnívat, že na hororu něco senzačního přeci jen je. Výsledek se tedy míjí s tvůrčím záměrem a takto experimentální filmy dopadají. Pokud se tvůrce nechce pohybovat v zajetých kolejích, pak jsou na jeho estetický cit kladeny vyšší nároky. Bušta však tento cit moc neprokázal, když po úvodu filmu nastane minutový odpočet, který upozorňuje diváky, že mohou naposledy opustit sál a nechat si vrátit peníze. Snad jediné, co mě bavilo, byly některé bizarní argumenty Jima Jonese, který se snažil přesvědčit 900 svých oveček k hromadné sebevraždě. O události jsem si něco četl na wikipedii, ale neměl jsem takový inside do toho, jak to probíhalo. O Jonesovi se mluví jako o charismatickém manipulátorovi, ale poté, co jsem slyšel tuto dramatizaci, jsem si neuvědomil, kolik obětí bylo určitě úplně zblblých. Jones měl očividně nějaké mesiášský komplex a přestřelený ego, když se nemohl zabít sám, ale potřeboval k tomu spoluúčast všech svých lidí (a kdyby se někteří nenechali přesvědčit, tak to furt jistili milicionáři s puškami). Kdyby mi někdo říkal takový hovna, vysměju se mu. Nechápu však, co na tom trvalo 10 let? Výsledek vypadá, jakoby se na tom pracovalo jen dva dny - první den toho rozpětí deseti let a jejich poslední den také. Nechápu, proč byl hlavní herec natáčen ve dvou časových obdobích. Nezdálo se mi, že by se během té doby stával třeba zkušenějším manipulátorem. Byl jsem ale zhulenej a otrávenej a lehce dezorientovanej (protože určité věty jsou řečeny 3x skoro najednou: originál, dospělý český hlas a dětský hlas), tak je možné, že mi teď něco uniká. Pokud má být tato rekonstrukce přepisu té pásky, co nahrál Jim, rekonstrukcí, pak by tam neměl být takový prostor k tvůrčí svobodě - nedal by se ten také vnímat jako snaha o nějaké zesenzačnění? (19.01.2023)

á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN bude již za pár dní k vidění na filmovém festivalu v Jihlavě. (A pak asi jen v odvážnějších kinech.) Viz trailer zde. ___ Jde o nejlepší film, co jsem letos viděl. Experiment, koncept... mimořádně působivý jako fikce nejsouc zcela fikcí, jako pohlcení prostřednictvím zcizení, jako rekonstrukce reality skrze rozbíjení reprezentace, jako vyprávění formy spíše než vyprávění příběhu. ___ Nejslavnější hromadná sebevražda v moderních dějinách je Janem Buštou interpretovaná dětmi v tělocvičně a komplexními vzorci inscenování, snímání, střihu i zvuku. Dalo by se to vyjádit ecovským 'vidíme svět jako v pokřiveném zrcadle, jako v hádance'. ___ Podle mého nejodvážnější český film za desítky let, který se přitom svou experimentálností, zapouzdřováním do série sebeuvědomělých úvodů i závěrů či suverénním dohledem nad každým jedním detailem stylu zdaleka nepodobá jiným českým experimentům. ___ Není přitom možné rozpoznat, zda členitá parametrická forma filmu využívá ke svému vývoji námětu jonestownské sebevraždy, anebo snaha adaptovat jonestownskou sebevraždu motivuje využití právě této formy. I to je součástí hry. ___ Film á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN bude jistě mnohé své diváky - s prominutím - srát, protože na ně klade jako dílo extrémní nároky. A to je podle mě moc dobře. Oboje. (14.10.2022)

Dal som kedysi dávno tri hviezdy napríklad aj podobne voľnomyšlienkarskemu bizáru - Aaaaaaaah! Bol som si takmer istý (vzhľadom k tomu koľko ľudí na Jihlave odchádzalo zo sály), že podobné percentá obdrží aj tento stopážou prekvasený experiment a ja tu budem ešte medzi tými štedrejšie hodnotiacimi. Jeho predloha (Jonestown) ma zaujímala mnohonásobne viacej, ako jeho celkom kreatívne, no na festivalový celovečerák pomerne lenivé prevedenie. (03.11.2022)

á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je velmi dobrý film-hra, ale nejsem z toho tak nadšený jako někteří jiní, kteří celovečerní kinoprvotinu Jana Bušty zařazují do žebříčků toho nejlepšího za poslední rok. Je oceňováno, o na kolik divácky diskomfortní dílo jde, ale takové hodnocení dle mého vychází ze zcela zcestných předpokladů. Pokud na tohle někdo jde do kina, nemá očekávání kanonického vyprávění ani nehodlá aplikovat žánrová schémata pro porozumění, jelikož publikum moc dobře ví, že bude vystaveno experimentu. Hodlá-li někdo přesto porozumět filmu prostřednictvím různých schémat osvojených z jiných děl, je to na konec nápomocné a nepředstavuje to kdovíjak velkou diváckou výzvu. Navzdory počáteční nespolehlivosti se snímek přiklání k věrohodnější a zdokumentované verzi události. Navzdory posílení metafikčnosti a parametričnosti je zde hledisko, které je zprostředkováno (a které nerozruší kohokoliv se zkušeností s true crime), a tak je "vyprávění" povětšinou jasně centralizované - a navíc díky neustále přítomnému odpočtu i s jasně vymezeným deadlinem a gradující právě tím ubývajícím časem z pásky. Navzdory hře s konvencemi dokumentárních rekonstrukcí je právě znalost rekonstrukcí nápomocná k porozumění tomu, v čem se film od nich odklání.__________ Žádný trierovský kamínek v botě, odvážil bych se tvrdit. I přes tíhu tématu - největší masová sebevražda/vražda ve 20. století - nejde o nic tíživého, naopak řada zcizujících vtipů (nápad s jednohlasem Hábové) a rozhodnutí obsadit děti (jako snadno manipulovatelných i těch, prostřednictvím nichž se v narativní žánrové kinematografii manipuluje) z toho svou hravostí a distancováním publika dělá docela přístupnou záležitost. Mám za to, že "JONESTOWN" je dost retro, respektive za provokativní lze tento experiment označit jenom při ignorování tradic: avantgardy (Snow, Lye, Brakhage, Richter, Ray) a exploatace (odtud výzvy k opuštění sálu, ironizace upoutávek ad.).__________ Výše napsané je spíš polemickým metakomentářem k dosavadnímu přijetí (laickou i odbornou obcí), protože to vytváří nespolehlivý narativ, který navíc přebírá rétoriku producenta/režiséra. Pokud jsem s "JONESTOWN" měl nějaký divácký problém, tak ten, že se snaží rekonstruovat ne-rekonstruovatelné, respektive odhalovat rekonstrukci jako konstrukt, a tak se dobrat poznání o nemožnosti rekonstrukce, potažmo reprezentace jistých věcí v audiovizi. Aby snímek něčeho takového dosáhl, musel by (pro mě) k sobě buď vztáhnout další jonestownské texty, s nimiž by se popasoval podobně podvratným způsobem, nebo by ve své ne-reprezentovatelnosti a ne-rekonstruovatelnosti musel posílit různé ruptury (chybějící části záznamu, zmnožování identit reverenda). V současném tvaru je to další Buštův silně konceptuální a sebereflexivní počin, který uspokojuje spíše analytické než interpretačně naladěné publikum. Uznávám ale, že jako "parametrička" - v rámci které se akcentuje médium samotné a podstatné je uskupování prostředků média do vzorců a jejich variování - je to fakt z kategorie "mňam, do píči": dlouhé snowovské zoomování, v rámci kterého se přechází postupně a pomalu od konkrétního k abstraktnímu a zpředmětňuje se materialita média (změny formátů, dodatečná úprava "záznamu"), zvuk je oproti obrazu - koncentrujícím se postupně do jednoho bodu -  postaven na zmnožování a rozšiřování do prostoru, postupných a pomalých změnách prostorového mixu a blbnutím se zmnožováním a zároveň znejasňováním. Jinak a ve zkratce, ať to už utnu: pro bordwellovce blaho, pro postklasiky víc z ranku "ok, boomer", ale protože je těchhle bordwellovských boomerovin nedostatek, doporučuji vyhledat místní kino s projekcí a následnou diskuzí. (25.02.2023)