a-B-C-D-e-F-G-H-i-JONESTOWN
Obsahy(1)
Nekonečný proud slov fanatického vůdce sekty vrcholí vypitím jedu. Tisícovka věrných páchá hromadnou sebevraždu, největší v moderních světových dějinách. Dramatické okamžiky z roku 1978 zachytila magnetofonová páska, která vydala svědectví. Na jejím základě vznikl filmový experiment, ve kterém členy sekty představují děti a jejich vůdcem je mladík, který se před kamerou proměňuje ve své o sedm let starší já. Debutující režisér Jan Bušta „v přímém přenosu“ zprostředkovává elektrizující zkušenost s demagogií a manipulací. (Kuli Film)
(více)Videa (1)
Recenze (19)
Za mě rozhodně nejhorší snímek festivalu. Říkám si, že jsem měl opravdu poslechnout 60 vteřinovou výzvu na odchod 😄. Ze začátku se dokument tváří jako jiné pojetí slavné sekty, pak jako nějaký vtip, abychom sledovali něco humorného a nakonec se to zvrhne v něco mnohem ploššího a nezajímavějšího. U každého snímku oceňuji snahu, jak jinak by se asi na MFDF dostaly, ale že toto trvalo 10 let vytvořit??? To asi muselo být s hodně pauzami přinejmenším. Chybou dokumentu je především repetetivnost, pustost jednoduchých záběrů a frází, které se mluví ustavičně jedním pomalým hlasem, a nekonečnost, které způsobí jedno a jediné: diváka unudí, a pak bylo vskutku obtížné při sledování neusnout. Rozhodně toto velkolepé téma mohlo být pojaté zdárněji, s větším citem a myšlenkou. Ne prostým kopírováním stejně položených záběrů a nijakých frází až do úplného konce. ()
Uznávám sílu nápadů v úvodu, v opakování vět před kamerou, ve výzvě směrem k divákům, která je odvážná a objektivně málo důrazná. Co přijde po ní, je už jen repetitivní hra s trpělivostí a očekáváním, kterou ničí dabing, vizuální ruch a bohužel i přístup samotného tvůrce, který si před i po projekci v první řadě zakládá na tom, kolik lidí vytočí a kolik jich odejde. V tu chvíli hranice tvořivého trollingu přepadne z vod troufalosti někam k falešnému opájení se vlastními schopnostmi a dává zapomenout na to, že muselo dát hroznou práci, aby Jonestown vypadal právě takhle (ošklivě). ()
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je celovečerní experimentální snímek Jana Bušty, který se věnuje tragédii v Jonestownu - největší masové sebevraždě v historii světa. Jan Bušta přistoupil k látce velmi nezvykle a proto se zcela jistě nejedná o snímek pro běžné publikum, kvůli čemuž se také promítal jen v několika kinech v republice. Zajímavé je, že film je i dost nezvyklý pro různé festivalové poroty, protože na Ji.hlavě, kde měl premiéru, získal cenu jen za střih, ovšem myslím, že střih je pouze jednou z mnoha složek, které přispívají k výsledné podobě tohoto, podle mě vyjmečného díla. Film pracuje s velmi nezvyklým vyprávěcím stylem, a snad neprozradím moc, když napíšu, že ústřední část tvoří rekonstrukce tzv. death tape - pásky smrti, na které je zaznamenáno poslední kázání Jima Jonese. Zajímavé je, že na začátku vidíme Jonese pouze v úzkém ohraničení a slyšíme pouze jeho proslov. Autor takto diváka mučí dlouhé minuty, a až téměř po 15 mnitách pásky se konečně začne ohraničení uvolňovat, a my vidíme i něco jiného. Autor tak pomyslně přenáší utrepní lidí v Jonestownu, kteří když toto kázání slyšeli tak věděli, že brzy zemřou, na diváka, který 15 minut hypnotizuje na plátně chlapíka, který vám káže o lidských právech, rasové rovnosti a proč pro ně musíte zemřít. Celé je to pak ještě umocněno tím, že v obraze vidíte i odpočet, kolik pásky ještě zbývá a vy tak plně víte, kolik toho ještě budete muset přetrpět. Samozřejmě toto utrpení během filmu opadá s tím, jak děj postupuje a autor nám ukazuje víc a víc z prostředí, kde se děj odehrává. Nelze se také obávat toho, že je to něco nestravitelného, co nikdo nepochopí a člověk odchází z kina zdeptán. Právě naopak, to co výše nazývám utrpení, by se dalo také nazvat jako práce s diváckým očekáváním, což je něco, v čem tento snímek opravdu vyniká. Prace s tím co vidíme, nevidíme, co si domyslíme, nebo nepochopíme, toto všechno je něco, co podle mě dělá z á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN jedno z nejzajímavějších pojetí tohoto tématu. Praví cinefilové, kteří milují netradiční pojetí filmového jazyka budou z tohoto filmu nadšeni. Je ale možné, že vás nezaujme a rozhodnete se opustit sál (k čemuž vás autor konec konců sám na začátku vyzývá) :-). ()
Jestli máte nějaká očekávání od tohoto filmu, tak je nemějte. V prvních minutách se rozbíjí a divák může být zmatený, na jaký film se to vůbec začal koukat. Film je emočně dost náročný. Autoři diváka velkým způsobem manipulují, pro účel a vyznění je to ale naprosto příznačné. Zmatek, zděšení, šílenství, rozruch, překvapení - takové pocity se mi během zhlédnutí vynořily a zůstaly tam ještě několik dní poté. Čtyři hvězdy dávám za originální nápad a dopad na diváka, považuji to za velké umění, jednou ale stačilo a nějaké horlivé doporučování všem se taky nekoná. ()
Galerie (8)
Photo © Jan Bušta
Zajímavosti (22)
- Originální titulková sekvence odkazující k práci klasiků Saula Basse, Richarda Greenberga či Kyle Coopera je stejně jako pixilace magnetofonu ve stylu Michela Gondryho dílem režiséra a animátora Jana Cechla (Jan Bušta se jako scenárista podílel na jeho vánočním loutkovém hororu Bloody Merry Christmas, 2007). (Kuli Film)
- Pro scény s vertikální kamerou oslovil Jan Bušta režiséra a kameramana Lukáše Masnera na základě ocenění jeho vertikálního filmu Ještě zbývá čas v rámci Nespresso Talents. (Kuli Film)
- Střihač Šimon Špidla, oceněný za svou práci na á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN na MFF v Jihlavě 2022, strávil prací na vytváření specifického filmového jazyka s režisérem Jan Buštou ve střižně více než rok, rozložený mezi roky 2016 a 2020. Montáž, která musela paralelně suplovat i některé postprodukční procesy, má za úkol především permanentně vyvíjet velké množství střihových konceptů, které film obsahuje. Jedním z nich je např. paradokumentaristický princip inspirovaný prací Larse von Triera nebo Paula Greengrasse odstřihávat záběry o pár framů dřív, než nastává jejich subjektivní vrchol, čímž se dosahuje znepokojivě těkavého dojmu nedokončenosti nebo naopak prudkých ukončení. I takovýmto manipulováním s divákovou pozorností se film vztahuje ke svému tématu předčasně ukončených životů Jonesových „dětí božích“. (Kuli Film)
Rozhodně jeden z nejlepších českých filmů za dlouhou dobu, který má detailně a chytře propracované každé okénko, ale na prestižnějších českých cenách po něm neštěkl ani pes... No co už. Jestli se mi tam nakonec něco hodí nejmíň, je to ten falešný trailer, který vám sice hned na začátku řekne, co vás jednoznačně nečeká (a Bušta slovo dodrží), ale má úplně jinou náladu než zbytek filmu. Pak se ale objevily dvě babičky, falešné pamětnice (jejichž falešnost je zde hned od začátku daná a to je jen jeden z mnoha zajímavých filmařských nápadů, které zde jsou), velice chytré využití vertikálních záběrů a já měl jasno, že jestli se to až moc neupne na jeden nápad, čeká mě opravdu pozoruhodný experimentální film. Naštěstí čekal. Ony zde totiž všechny tvůrčí prvky zapadnou do silného a funkčního celku, přitom samy o sobě jsou spíš k smíchu. Jonestown je tělocvična, Jima Jonese hraje převážně děcko, co se chvílemi ztratí v textu, stojí na švédské bedně a jeho herecké schopnosti jsou takové že nejsou, členy sekty hrají taktéž děcka, která jsou předabovaná dospělými a přitom v pozadí zní původní zvuk, dabing davu je jednohlasý a drtivou většinu filmu tvoří rekonstrukce nahrávky ze skutečné pásky z Johnstownu, která zde jede v reálném čase - a tím je něco přes 40 minut. Jenže ono to dohromady dokonale funguje - projev "dětského" Jima Jonese se prolíná s dospělým, zatímco jeho oběti jsou vždy jen předabované děti, z čehož plyne odvážné zobrazení Jonesových "dětí" jako dětí s dospělými hlasy; tedy realita ve zvuku, ale upravená v obraze, který nás většinou o prostoru a filmové realitě informuje víc. Celý čistý projev Jima Jonese je hypnotický díky postupnému pomalému zoomování na určitý detailní bod (čímž se Bušta dost pravděpodobně inspiroval u Wavelengthu Michaela Snowa) a skvělé práci se zvukovou stopou, která mimo mnou výše zmíněné prvky taky dobře pracuje s hlasitostí (a tím, kdo zrovna je slyšet víc a kdo míň), do toho se ozývají temné ruchy jako předzvěst něčeho zlého, co nutně musí přijít a umocňuje to ještě neustále přítomný odpočet. Představitel Jima Jonese nehraje, ale rázně a hlasitě prosazuje názory, což je ale pro sektářské vůdce typické, že si pozornost získávají obsahem hlasitého projevu. Nejde o to lidi oblbnout jakýmisi hereckými projevy, ale určitou ideou, zaměřením na zranitelné, kteří k ní můžou být nakloněný a pak jen neustále hlasitě kázat s cílem umlčet vnější i vnitřní hlas jedince a všechny přetvořit v zmanipulované Jedno. Teď jsem to asi popsal zbytečně složitě, podstatné ale je, že představitel Jima Jonese podává výkon ne sice skvělý, ale přesný a ten do celkového záměru zapadá mnohem líp. V jednu chvíli má nad sebou basketbalový koš, který mu tvoří svatozář, avšak je plastová, viditelně falešná. A to stěžejní - černé pásky přes oči u všech obětí - jsou taktéž zajímavý nápad, jelikož celou dobu sledujeme oběti a tak je tak před sebou máme, jako vystřižené z novin, kde jsou oči mrtvých taktéž začerněné. Sice nevím, jak to může vtáhnout ty, kteří o Svatyni lidu nikdy předtím neslyšeli, ale jelikož já o ní už dost slyšel, měl jsem očekávání o to větší, ale opravdu jsem nečekal, že dostanu tak zdařilé naturalistické vyobrazení. A teď mě nechápejete špatně - prostředí tělocvičny opravdu naturalismus nemůže vytvořit a i sám Bušta naturalismus při tvorbě nechal být, ale já mluvím o něčem, čemu bych říkal, dejme tomu, "skutečný naturalismus". Tím není explicita za každou cenu, ale přesné přenesení pocitu ze zobrazované události na diváka a u mě to fungovalo dokonale, až mi ke konci nahrávky bylo líto i viditelně plastových panenek představující mimina v Jonestownu. Naprosto jsem si prožil, jak hrůzná manipulace se tam tehdy dělala a jak v ní nezbyla naděje. Byl jsem jako někdo, kdo se toho přímo účastnil, ale sledoval to jako nestranný pozorovatel, který byl všem jedno, ale zároveň nemohl zasáhnout. A teď si znova přečtěte, kde se to natáčelo a jak se to tam - přiznaně - objevuje. Je kumšt tohle takhle zvládnout a Buštovi se to opravdu povedlo. Nahrávkou ale film nekončí, jede to ještě chvíli dál a je tu dlouhá scéna, kde dospěly představitel Jima Jonese rozdává venku náhodným lidem bonbony, což je spíš taková vtipná vsuvka, která se mi tam ne úplně hodila, ale zase s ní nemám vůbec problém, jelikož mi (v dobrém) připomněla Film Petra a Markovo pojetí apokalypsy způsobené do vzduchu vypuštěným uspávacím plynem. Je to takové roztomile hravé, zvlášť když do toho dostanete co největší počet různých typů lidí. A samotné finále je zase pěkný odkaz na Brakhage a hlavně na to, jak se jeho experimenty dají kreativně použít pro něco ucelenějšího. Dokázal bych o tom napsat víc, ale musel bych to vidět znova (což se doufám ještě stane) a psát si poznámky, abych postihl opravdu všechno. Za mě ale velké nadšení a od Bušty se určitě budu muset podívat i na Televise bude. Slabých 5* () (méně) (více)