Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Marianne doslova vyžene svého manžela z bytu a zůstane v něm sama s dítětem. Její život se pak stane zcela fádním, buď sedí doma, nebo se bezcílně prochází ulicemi města. Trochu vzruchu do jejího jednotvárného života ji přinášejí ojedinělé návštěvy nebo domácí práce. (MVanis)

Recenze (6)

garmon 

všechny recenze uživatele

Pozdní germánský existencialismus anebo prostě redukcionismus vrcholné modernity - Handke byl podobně jako Wenders ctitel americké přímočarosti a "povrchu", kdy se bergmanovsky nepitvají věci, ale ukazuje se čistě jev. Mnoho slov tu není, když jsou, trochu skřípou (ale to znám i z Wenderse, ba i z Tannera). Handke jakoby ani nechtěl psát "správně" - pamatuju se z jeho Hodiny opravdového vnímání, co to vůbec dalo práce přečíst, než se člověk dostal do jeho světa - rein odmítání jakéhokoliv vstřícného gesta čtenářovi. Zde jsou tím poznamenané nepřípadné, nedětsky proklamativní monology synka Marianne, naštěstí to ale neprostupuje celý film. Ten je zručně natočený, nejvíc mi kvůli ženské tématice připomněl Heller Wahn od von Trotta. Vlastně mi připomněl i Vardové Documenteur, ale ten mi ve své nehledanosti přijde silnější. Levoruká žena nevykazuje naštěstí míru redukce tehdejších Akermanových, Duras, nefungovalo by to. Nejblíž je asi tehdejšímu Wendersovi. Vše tu stojí na tváři (nikoliv na herectví) Edith Clever - nemohl jsem se rozhodnout, zda je tak krásná (jako gotické madony) anebo prostě jen tak škaredá suchá Němka (v genech před staletími poznamenaných čingischánovými nájezdníky - opravdu má v té čistotě rysů až něco asijského). Závěr filmu je jak kdyby slabší: přes všechnu proklamovanou rein modernitu je tu cítit potřeba uzavřít, reprízovat, spojit - najednou se vyvrbí spousta nvých vztahů, doříkává se, uzavírá, snaží se ještě ještě něco dodat. Škoda. A co se hudby týče, mohl se Handke přeci jen trochu víc porozhlédnout - samozřejmě, že jde i o téma dítěte a celkově se a priori přiznává banálnost námětu, ale Für Elise a loutnové Bachovo preludium prostě jen otřepanost znázorňují otřelostí. ()

FilmFan24 

všechny recenze uživatele

"Levoruká žena" Film, který byl v roce 1978 zařazen do soutěžní části festivalu v Cannes, natočil v produkci Wima Wenderse jeho spolupracovník a přítel Peter Handke podle vlastní stejnojmenné povídky. Jde o příběh německé rodiny žijící na pařížském předměstí, kde si otec nalezl práci v pobočce jakési firmy. Nejedná se o nešťastné manželství, vztah mezi manželi je poměrně hluboký. Ale když se muž jednoho dne vrátí z pracovní cesty, jeho žena po něm chce, aby ji opustil, aniž by mu k tomu dala nějaký zjevný důvod. Muž ji bez otázky vyhoví. Tak začíná osamělost ženy, muže a dítěte - ve své každodennosti, ale i ve své dobrodružnosti. V roli manžela se zde objeví slavný Bruno Ganz a jako „muž v tričku" se představí Gerard Depardieu. Zdroj: Kino Aero ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Peter Hande ze svých (skoro) pařížských pobytů vytěžil dvě zásadní díla, z Chaville pochází rozměrná kniha (v rámci jeho díla moje nejoblíbenější) Mein Jahr in der Niemandsbucht a z Clamartu film Die linkshändige Frau, obě lokality jsou i literárně úzce propojeny. Nejříve ale: co může znamenat "levoruká žena", jak se i do ostatních jazyků překládá (zurda, gauchère, left-handed,...). Neznamená "levačka", že má obě ruce levé, nebo že pravou ruku nemá? Nebo jí snad chybí pravá mozková hemisféra? Asi bych se vydal tímto směrem. Rád bych si někde přečetl psychoanalytický rozbor, třeba i od Jana Sterna, to bych se možná i pobavil. Levoruká žena (jako novela do češtiny přeložená jako Zvláštní žena) proplouvá životem zvláštně, stále zahýbá doleva; jen když si to uvědomí zatočí rychle doprava, ale jakmile to udělá, zalekne se toho a zas se točí doleva. Přesto je jakýmsi nepochopitelným "středem" svých nejbližších bližních: milenec a otec dítěte, dítě, přítelkyně, otec, nápadník. Všichni ho hledají uprostřed, ale tam není, je jinde, nedokáží ho však najít. Nejšpíš právě pro "ne-středovitost" jejího světa. ()

Reklama

Reklama