Onibaba

Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Slovo horor sice není možná úplně na místě, ale i tak je ve filmu pár napínavých scén. Je zde ale hlavně dobrá zápletka, která je excelentně a na svou dobu možná skandálně natočená. Světla a stíny, zvuky. Ještě uvidím pár podobných filmů a přesvědčí mě to, že černobílá je lepší. Je škoda, že japonská kinematografie je u nás tak opomíjená. Řekl bych, že je lepší než americká. (04.09.2005)

Ide v podstate o rozprávku pre dospelých. Príbeh o tom, že robiť zlé veci je zlé a postihne vás zaslúžený trest. Zúfalstvo, nadržanosť vs svedomie, následky činov. Tu nie je nikto hodný. Každý, aj keď z pochopiteľných dôvodov pod vplyvom okolností, robí čo musí, na čo má žalúdok, aby prežil. Pôsobia tu teda oveľa výraznejšie základné pudy a potreby. Bavilo ma prostredie neustále šuchotiacej vysokej trávy a do toho zvolený hudobný podkres. Príbeh, ako sa na "rozprávku" patrí, jednoduchý s jasne rozdanými kartami vlastností jednotlivých postáv. Tu jednoznačne platí, že forma je viac ako obsah. (27.12.2023)

(1001) Ohoho, Onibabo, kde jsi byla celý můj život? Od dětství jsem toužila koukat na filmy, které by mě dovedly k takovýmto zážitkům (Já jsem člověk, já jsem člověk!), a i když to se mnou vypadalo bledě (povědomí pouze o americké produkci 90. let), tak jsem naštěstí usnula v lotosové zahradě, na hlavu mi spadlo jablko a mně se rozsvítilo. Filmový střihu a selektivní práce se zvukem, budižte pochváleni. ♥ (07.05.2011)

Trochu jsem si naběhl. Očekával jsem jeden ze "101 hororů, které musíte vidět, než umřete", a ono je to spíš psychologické drama, u kterého se to ve zdejších komentářích hemží výrazy jako "metaforický", "pseudoaxiom", nebo "analýza lidské pudovosti". Film je to silnej, kamera je naprosto výborná, hudba působivá a 100% funkční, herci super, atmosféra taky byla..., jen jsem chtěl jinej šálek čaje. Až bude nálada, mrknu na to jinýma očima a třeba nějakej bodík přihodím. (13.04.2010)