Lady Snowblood

Tak pro většinu, co tady nesmyslně papouškuje, že tohle se stalo inspirací pro Tarantinova Kill Bill: Inspirace je, když si člověk zahraje hru Diablo a řekne si:" Hmmm, natočím horor o pekle ve středověku." Když si ale beru hodně podobný děj a hromadu stejných filmových postupů a nápadů, to už je krádež. Chápeme? (02.04.2016)

Opravdu zábavná akce, za zmínku rozhodně stojí vizuální provedení (nemám ani tak na mysli choreografii bojových scén). Pravda, že krev hustoty krupičné kaše a barvy nezralých rajčat může dnešní milovníky realističnosti zlehka prudit. Meiko Kaji je roztomilá a celý film je naprosto fatalistický, což mu (zvlášť v kombinaci s komiksovým stylem) kupodivu dost sluší (23.12.2007)

Skupina padouchů přepadne manžele - manžel je brutálně zavražděn, žena několikrát znásilněna. Pomsta má však netradiční podobu, protože ačkoliv se znásilněná žena jednomu z padouchů pomstí, rozhodne si nechat "udělat" potomka, aby se mohl mstít za ni. A tak když krátce po porodu zemře, její dcera se stane nástrojem pomsty - ve skutečnosti ničím jiným než nástrojem ani není. Projde přísným výcvikem a stane se z ní stroj na zabíjení, spíše terminátor s mečem než člověk. Jde od padoucha k padouchovi, a když je tento náhodou mrtvý, případně se zabije krátce před jejím příchodem, jako by musela mít pocit, že ho skutečně zabila. V případě hrobu ranou meče poškodí náhrobní kámen, pokud se padouch zabil před jejím příchodem, přetne jeho mrtvé tělo v půli. Paradoxně nemá ke svému jednání žádnou skutečnou motivaci - jí nikdo neublížil a vzhledem k výchově, kterou prošla, ani nemůže vědět, co rodičovská láska je (rodiče ani nikdy nepoznala). Nelineárně (v kapitolách) vyprávěná Lady Snowblood je typickým představitelem exploatačních japonských filmů osmdesátých let - rychlé transfokace, krvavé atrakce, samoúčelné efekty (dvojexpozice s komiksem; zrychlování a zpomalování). (13.01.2006)

Příběh o krvavé pomstě od ženy k ní přímo stvořené, zpracován v duchu téměř poetickém? Vůbec to nebylo špatné setkání s klasickým japonským filmem, i díky dobře zvolené (překvapivě) kratší stopáži ze strany tvůrců. Musím říct, že ta pro japonské filmy typická nízko položená kamera měla v kombinaci s barvami 70. let osobité kouzlo, příběh možná v rámci daného (sub)žánru tuctový doprovází ve výsledku nejeden sympatický prvek, ať už rozdělení na pěkně nazvané kapitoly nebo drobné nápady v některých scénách (klesající opona po scéně s oběšenou ženou), pravidelné vstupy vypravěče s komiksovými obrázky se mi také líbily. Čert by vzal, že se občas vyskytlo i hlušší místo, ale tedy... všechny ty akční souboje a všechny scény se samurajskými meči pro mě svou stylizací jakoby vypadly z úplně jiného filmu, který měl být stoprocentně parodií. Hektolitry krve stříkající ze všech raněných obětí ve stylu vodotrysku z fontány jsou totálně bizárdním prvkem, který v mých očích pohřbívá jinak celkovou důstojnost tohoto snímku a budí dojem nechtěné legrace. Žel právě tyto zásadní scény znižují celkové mé hodnocení, které jsem spočátku předpokládal vyšší. Na afektovaně podávané emoce ze strany japonských herců se dá postupně zvyknout, na rudé gejzíry z těl poražených si zvykat ale vážně nechci. 70% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (15.03.2021)

Díky bohu, že si Tarantino vybral tuhle Japonskou pecku jako předlohu pro svůj fantastický Kill Bill. Lady Snowblood má na první pohled klasickou zápletku jako většina filmů o pomstě, ale není tomu tak, protože se nemstí jako ve většině podobných filmů hlavní hrdinka, ale její dcera, která je od malička vychována jako zabiják a v hlavě nosí jen myšlenku na pomstu. Vizuálně snímku nejde vůbec co vytknout a hlavně já osobně miluju kontras sníh - krev. Krví se v Lady Snowblood zrovna moc nešetří a krev ani neteče ona rovnou stříká ! Dále nejde nepochválit fantastickou hudbu kterou si určitě zamiloval i Tarantino a troufnu si říct, že tenhle snímek je průkopník v žánru o pomstě. (07.06.2010)