Pán velryb

Niterný snímek o statečné maorské dívce, která se rozhodla zbořit mýty a jít svou cestou. Film, který dokáže dojmout a zároveň se vyhýbá patosu je taková malá perlička v moři. Jsem ráda, že jsem ji objevila, protože příběh mladičké Pakei v sobě nese něco více, než je boření mýtů. Generační spory, problematika „zastaralých“ tradic a vztah k přírodě jako takové – toho všeho se Pán velryb dotýká a to nevtíravým a civilním způsobem. To vše za doprovodu krásné hudby, která dokresluje smutnou atmosféru filmu (19.06.2008)

Veľmi príjemný film, ktorý je ale tunajším a všeobecne západným publikom ťažšie uchopiteľný. Toto je ale paradoxne aj dôvod, prečo tak uspel. Proste sa cítime pri ňom inak, ako pri sledovaní filmov, pri ktorých vieme, čo sa stane o 5 minút a ako budú postavy reagovať, pretože sme rovnakí. Pre mňa mierny nadpriemer, ktorý si možno ešte niekedy pozriem, aj keď nič hlbšie vo mne nezanechal. A to mal. (28.08.2012)

Po celkem dlouhé době se mnou film zamával tak, že mi místy naskakovala každému filmovému fanatikovi velmi známá husí kůže. Biják zpočátku trochu klame, když se v první polovině spíš než v mýtech tane v rodinných roztržkách nad přebíráním odpovědnosti a úloh, aby naplno zabrnkal na skutečně citlivou strunu až v půlce druhé. Rozhodně lituji, že jsem si k „Pánovi velryb” hledal cestu tak dlouho let a nakonec jej ani neshlédl najednou, přivodil mi nicméně nakonec velmi silný zážitek. Ať už to bylo níže (a výše) zhusta peskovaným patosem [jež jsem v nějak iritující míře nezaznamenal a vyskytl-li se, lze to připisovat na vrub ani ne tak špinavým slzopudným trikům, jako spíš univerzálnosti (někdo by řekl klišoidnosti) příběhu], nebo prostě tím, že film operuje se skutečně silným materiálem, který rezonovat prostě musí. Kromě storky, která působí jak nějaký etnografický záznam opoznámkovaný feministkou, zapůsobí fotogenicky strohé exteriéry, civilní herectví i filmařina a pseudo-etnická hudba Lisy Gerrard (ex-Dead Can Dance). Těm co neviděli (film) a neslyšeli (Dead Can Dance) vřele doporučuji. (27.03.2012)

Jakmile se film přehoupl přes polovinu, ta tam byla nezáživnost rodinných strkanic i nechtěná komičnost ("já mám rýmu a on neumí plavat") dědečkovy školy "vyvolených". Gradující vnuččinu snahu přesvědčit dědečka, že Paní velryb doma dávno má, jsem už sledovala skrze slanou vodu a stejně tak, když mu na školním vystoupení věnovala svoje upřímné vyznání do prázdné židle. Kdo z nás nepoznal touhu po SVÉM místě na slunci?! Je to tu mockrát řečeno, ale znovu: dívenka v hlavní roli ten film udělala, škoda toho fádního začátku. (28.02.2006)

Když jsem se dodíval na Pána velryb, byl jsem pořád ztuhlý jak sibiřský ježek. Tak silné a nabité drama a zároveň i rodinný film jsem už pěkně dlouho neviděl - a že jsem jich neviděl málo. Příběh duševně špatně vychovávané a ponižované dívky (ne v tom smyslu, že by ji spolužáci šikanovali, nebo měla neúspěchy ve škole), kterou psychicky ničí její dědeček. Zatímco ona touží po uznání, on ji chce ponížit tak hluboko, jak jen se dá. U obyčejného snímku tyhle pocity nezakusíte, ale Pán velryb je něco jiného. Režisérka Niki Caroová, která v té době byla prakticky amatérkou, podala neuvěřitelný výkon a společně s Keishou Castle-Hudghesovou vytvořila monumentální dvojici, která funguje stejně úžasně jako dvojice Depp - Burton, i když samozřejmě v jiném žánru a směru. Hudba je fascinující a poodhaluje vám tajemství a zvyky Nového Zélandu. Konec sice dopadne na jednu stranu dobře, ale z druhého pohledu pochopíte, že dopadl ještě líp - jelikož pravé přátelství, láska a uznání je silnější, než cokoliv jiného - a Pán velryb to dává jasně najevo. (04.03.2009)