Železní bratři

Sportovní drama v podání Durkina a A24 není sportovní drama, ale psychologická studie toxického otcovství a psychických problémů v době drsných chlapů, kteří nepláčou. Není snadné přežít takovou výchovu a bude to stát mnohem víc, než si drtivá většina lidí dokáže představit. Závěrečná scéna, ultimátní terapie rodinou, mi vehnala slzy do očí. Ten film je jeden dokonalý filmový tvar, pracující s divákem. Chytře přeskakuje banalitity a nutí vás přemýšlet, co se stalo, představovat si nezobrazené emoce. Dělá to zatraceně dobře a furt. A skvěle tak dokáže pracovat s momentem překvapení. Dlouho jsem neviděl film, který by vyžadouval takovou pozornost a aktivitu diváka, kvůli interpretaci viděného. Kdo jde na wrestlingový film a sportovní drama, je zklamán, jak tu hojně čtu. (26.02.2024)

Není to sportovní film. Je to velmi okrajově film o pro wrestlingu (což není sport).  Je to film volně inspirovaný skutečnými událostmi, které jsou upraveny a přeházeny (výrazně!) tak, aby z nich bylo co nejpůsobivější depresivní rodinné drama. Scénář a režie jsou téměř bezchybné a herecké výkony taky (s výjimkou toho chlapíka co hraje Rica Flaira). Znovu opakuji: Neřiďte se při rozhodování o návštěvě tohoto filmu tím, jaký máte vztah k pro wrestlingu! (28.02.2024)

Zac Efron v roli wrestlingového zápasníka vtrhl se svojí Hulkovskou muskulaturou do filmového ringu a započal příběh legendárních bratrů s označením Von Erich. Toto životopisné drama opírající se o skutečnou událost, která zahýbala, nejen díky rodinnému prokletí Von Erichů, wrestlingovým světem, ale myslím si, že po zhlédnutí filmu i světem newrestlingovým. Já ač nejsem milovník amerického teatrálního zápasení, tak mohu být potěšen, že film jím není nijak bezdůvodně přeplněn a těží spíše z dramatických okamžiků, které se na Von Erichy valí ze všech světových stran. Režisér Sean Durkin se chopil krom velící židle i scénáristického pera a vzhledem k tomu, že toho moc na svém kontě nemá, tak ač tento snímek není stoprocentní, tak určitě stojí za nějaké to jedno podívání. (28.02.2024)

Ten film se opravdu strašně snaží vzbudit zdání, že chvaty, které nasazuje a údery, které rozdává, jsou skutečné. Dokonce si s touhle meta-iluzí ran, jež film divákovi zasazuje, invenčně hraje díky motivu wrestlingu coby bolestivého divadla, které je jen na oko, přesto dokáže diváky i aktéry zcela pohltit a zjizvit. Jenže aby tahle iluze byla dokonalá, musel by být Durkin stejně zručný scenárista jako režisér. A to není. Rodinné vztahy se mu rozutíkají pod rukama, jednotlivé linky jsou nedotažené, postavy se trochu nahodile vytrácejí a velká slova ani doslovné symbolické scény iluzi plnosti nevytvoří. Efron nabral he-manovskou muskulaturu, ale jeho herectví je gumové a placaté. Svou tuřínovou hlavou prokletého dobráka, který je silnější, než si sám myslí, film neutáhne. Koncentrace tragédii vinou neuspokojivých elips může nakonec budit spíš cynismus než účast a celá tahle upocená sestava o křehké maskulinitě nakonec sama sebe pokládá na lopatky pitomoučkým závěrem. (07.03.2024)

Finally, The Virgin Suicides for boys! Nejdojemnější film minulého roku je pro mě bez debaty tento o wrestlingu. Kdyby mi to někdo řekl ještě před měsícem, neuvěřím. „I used to be a brother and now I’m not a brother anymore.“ Doteď je mi do breku, když si na tu scénu vzpomenu. Masterpiece. No notes. (15.02.2024)