Spiknutí

Zas klasicky priklad toho, ze silna tema - apartheid v JAR /Juhoafricka Republika/ - este neznamena silny film. Sidney Poitier uz v 70. rokoch nemal co ponuknut, Michael Caine bol zbytocny a dokonale ma nudil. Potom mi boli ukradnute aj take veci ako Cape Town, intelektual ciernej pleti, akysi stavebny inzinier spoznal pravu tvar apartheidu ....... len nudna zivacka s Poitierom a Caine- om, nic viac : 30 % (14.11.2020)

-Mám na výběr? -Ano. Buď ti dnes uřežeme pouta, nebo zítra ruce. Tvůrci zvolili velice laciný způsob, jak nám sdělit, že apartheid nebyl dobrým nápadem. Dobří černoši jsou tvrdě utlačováni zlými bělochy z vlády. Zlý běloši jsou skutečně zlí, bezdůvodně mlátí a urážejí své spoluobčany černé barvy pleti i ty, kteří se jim snaží pomáhat. Sice mi nebylo zcela jasné, proč Michael Caine pomáhal arogantnímu Sidneymu Poitierovi, ale nač to řešit, jde stejně jenom o to, že jeden je černý, druhý bílý a postupně se stanou kámoši. Ach, kéž by svět byl tak černobílý. Je to hrozně nevěrohodné a příliš tomu nepomáhá ani pár drsnějších scén. Poměrně velká část filmu se odehrává během jízdy autem, kdy možno vidět nepříliš vydařenou zadní projekci a řidiče věnujícího pozornost všemu možnému, jen ne cestě před sebou (nemluvě o rádoby-točení volantem). Ačkoliv se natáčelo „někde v Africe“, rozpočet asi nebyl až tolik vysoký, což usuzuji dle roztomilé improvizace při scéně vybourání auta: Nejdříve vidíme klimbajícího se Cainea, pak strhnutí volantu na stranu, auto následně vyjede mimo záběr, ozve se nějaký rachot a kamera sebou trochu otřese. Milé. Pokud Spiknutí není ještě horším filmem, než jakým jej činí režie a naivita scénáře, pak především zásluhou obou hlavních hereckých představitelů, jejichž vzájemné popichování je občas i docela vtipné (–Takže jsi komunista? – Protože jsem četl Marxe a Lenina? Taky jsem četl Mein Kampf, Magna Chartu a Medvídka Pú). 55% (17.07.2007)

Nicol Williamson si svého chladně brutálního Afrikánce vskutku vychutnával, ostatní hráli jen tak z "musu" (a opět jsem se přesvědčil, že Sideny Poitier používal celý život jeden herecký výraz a přehnanou gestikulaci zaťatou pěstičkou) ... Pokud přičtu mimořádně jalový scénář a nejpodivnější předehru k souloži v dějinách kinematografie (kam se hrabe burákové máslo z Posledního tanga), dává mi to v součtu silně naivní výpověď o apartheidu, která dnes působí notně omšele, nejen z toho důvodu, že ten režim vzal ďas ... (15.06.2011)

Jakožto snímek brojící proti apartheidu je to pravda poněkud naivní. Ovšem ona to není nic více než kulisa (jakkoli okatě naroubovaná kam se dá) pro hitchcockovský thriller držící se všech pravidel i klišé žánru; máme tu tedy muže z davu, který nemá o ničem ani páru a kterého mají všichni jako pěšáka na své šachovnici zájmů. A v této rovině to již přeci jen funguje o poznání lépe především díky tomu, že to umí být napínavé (bohužel spíše v první polovině), dynamika "nevěřím ti, ale potřebuji tě" dua Caine/Poitier nepostrádá grády a hlavní záporák má náležité charisma i respekt, aniž by se uchyloval k prvoplánově "zlounským" krokům. Ve výsledku solidní, ale právem časem zapomenutá žánrovka, ve které namísto obvyklé motivace nevinna/pomsta/peníze jde o ideály. (15.11.2014)

Nemyslím si, že by tvůrci mysleli film vážně a pokud ano, tak to pardón. Boj proti apartheidu je něco trochu jinýho. Nicméně sympatické duo Poitier a Caine docela ujde, ale nemají moc z čeho brát. Poitier občas neskutečně přehrává a Cainovi člověk moc nevěří civilní postavu. Na druhou stranu, to mezi nimi pěkně jiskří. (22.12.2014)