Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Videa (13)
Recenze (142)
Těžko hodnotit. Řemeslně dobrý. Kus poetiky v tom taky byl, jasně. Ale Dokonalý dny? Spíš Dokola furt stejný dny. Nevadí mi koukat na to, jak prostý uklízeč prožívá radosti nad obyčejnými všedními drobnostmi, ale čekal bych, že se to nejpozději v polovině někam rozhýbe. Jinak je to při té stopáži neskutečně ubíjející. ()
Dokonalosť nie je v bohatstve, ale väčšinou v poctivej práci, nad ktorou sa bežne ohŕňa nos, lebo však voňavá nie je, ale aj to musí niekto robiť. A ak ju robí so srdcom, úsmevom a šťastím, prečo mu to aj nedopriať. Žiaľ, z filmu sa naplno nedozvedáme, aká bola motivácia toho človeka, pretože evidentne mal na viac ako na zber hoven. Avšak vďaka ozrejmeniu Wendersa, ktoré som uviedol do zaujímavostí, sa dozvedáme podstatne viac. Vo filme sme to takto naservírované na tanieri nedostali. ()
Moje obavy, že si nebudu rozumět s japonským duchem filmu se nenaplnily. Právě naopak. Pan Hirayama mi byl sympatický od začátku - (!obsah) jeho rituály, skromný příbytek, sazeničky javorů, o které se s láskou stará, klid ve tváři, mlčenlivost a pokora, pořádkumilovnost, MG kazety s The Animals a Janis Joplin, knihy atd. Stromy - ty mají vůbec pro Hirayamu zvláštní význam - s oblibou fotografuje jejich koruny, aby zachytil Komorebi - sluneční světlo pronikající skrz listy stromů... Je to samotář - dívá se na svět očima ale vidí srdcem. Má zvláštní, černobílé sny, které patrně souvisí i s jeho minulostí, ta je však pouze naznačena. Někteří se na něho dívají skrz prsty, protože uklízí veřejné toalety, ale ti kteří se k němu dostanou blíže, jsou okouzleni a cítí respekt. Jeho podstatou je jednoduchost bez předsudků. Snaží se o duchovní klid a čistotu každý den. I tančícímu bezdomovci vzdáva úctu. Film s jistotou (nejenom) naznačil, ke kterým hodnotám bychom se měli vrátit a jaký postoj k životu zaujmout. V závěrečné scéně s detailním kamerovým záběrem je to zachyceno naprosto přesně. Pan Kódži Jakušo si ocenění právem zaslouží. Velice zvláštní snímek...Perfect days má přímo očistné účinky s následkem znovunalezení duševní rovnováhy. Arigató gozaimas. ()
Toto je Japonsko, ich životný štýl ikigai a zenový prístup ku každodenný činnostiam. Film pre fanúšikov japonských technológii v akejkoľvek forme. Tentokrát sa bližšie pozrieme na japonské verejné teolety a ich kultúru. Aj keď je na pováženie, či sú toalety vo filme len bočná dejová linka alebo hlavný motív. Popri tom nás dej oboznamuje s dennou rutinou Hirayamu, ktorý na prvý pohľad vyzerá veľmi jednotvárne a primitívne. Ale sled udalostí mu do života vnesie menšie iskričky, ktoré pridajú kontrastné farby do jeho monotónneho životného štýlu. Až ma to núti k zamysleniu, či Hirayamou život nie je pestrejší než ten môj. ()
Wenders si natočil vlastního Patersona, ale naštěstí po svém, takže to je dostatečně osobité a není to jen nevýrazná variace. Já se jí tak trochu bál, když na mě hned na začátku vyskočil (pro Wenderse naprosto netypický) formát 4:3 a minimum statických záběrů, které jsou nahrazeny lehce rozklepanými (což je zase typický prvek jeho novějších filmů), ale naštěstí jsem si na to rychle zvykl a výsledkem je dílo natolik obyčejné, ale tak neuvěřitelně silné, že mě až zarazilo, že to v sobě Wenders ještě má. Kromě práce s kamerou to jde naprosto mimo jeho novější tvorbu, nejbližší nejmladší film tomu podobný je Lisabonský příběh a ten je ještě z první poloviny devadesátých let. Wenders se stylově vrátil do svých zlatých časů a já to rozhodně cením, jelikož jeho nejnovější éra sice přinesla pár zajímavých odklonů (hlavně Přestřelka v Palermu), ale celkově nabízela rozporuplné a ne vždy povedené filmy. Tenhle se ale vrací k poetice každodennosti, drobným radostem v jinak rutinním životě a veskrze optimistickému přístupu k životu, který vám ale nenasazuje růžové brýle, ale naopak se snaží říct, že je vždy z čeho se radovat, pokud nejde o život a když už ano a je to na nic, pořád to nic není beznadějné a jenom temné. Něco tak pozitivního a přitom upřímného jsem už dlouho neviděl (a naposledy to bylo taky u Wenderse) a osobně mě to oslovilo ještě víc, jelikož vyznávám stejné myšlenky i stejné prožívání života. Ne doslova, ale vždy jsou drobné radosti, na které se každý den těším. Taky občas fotím nahodilé věci (třeba mraky), taky mám radost vždycky, když uvidím stejné místo znova a taky si oblíbenou písničku rád pouštím až na konkrétním místě, se kterým ji mám spojenou. Realita je často na prd (tady se to geniálně projevuje mezi řádky v drobných dialogových náznacích, díky kterým jsou o to důraznější, jelikož z vás nepotřebují za každou cenu dojit emoce), ale díky (aspoň) drobným radostem je snesitelná a svým způsobem "fajn". Dokonalé dny jsou o něčem naprosto jednoduchém a přitom silně hlubokém a podstatném, na co by se nemělo zapomínat. Je to dokonalé i precizně civilním výkonem Kódži Jakušo a taktéž technicky; propracovaností výstavbou jednotlivých záběrů, prací s výpustkami i timingem jednotlivých scén. A jako super nápad, který tak trošku vzešel z "nejnovějšího Wenderse", beru i snové sekvence, které vždy rekapitukují uplynulý den skrze vícexpozici ve stylu poetických experimentů Paula Clipsona (a zajímalo by mě, jestli je Wenders náhodou nezná). Prospěl tomu i návrat Franze Lustiga na pozici kameramana, jelikož působil ve nejlepších filmech nejnovější Wendersovy éry a nic proti Benoîtovi Debiemu, ale jeho hyperaktivní experimentální styl sedí spíš do filmů Gaspara Noého a Harmonyho Korine, než k Wimu Wendersovi. Zkrátka mě to naprosto nadchlo snad vším čím mohlo a stále více se mi potvrzuje, že rok 2023 byl po x letech skvělými filmy velice plodný. Btw, u Až na dno jsem psal, že bych si přál, aby Wim Wenders ještě někdy natočil (poetickou) existenciální road movie. A jako by mě vyslyšel - poetické to rozhodně je, existenciální svým způsobem taky a road movie vlastně taky, když tam Hirajama jezdí často dodávkou. Kino Scala, Brno 5* () (méně) (více)
Galerie (18)
Zajímavosti (11)
- Sayuri Ishikawa, ktorá hrá postavu „Mama“ a spieva japonskú verziu „The House of the Rising Sun“ pre Hirayamu (Kōji Yakusho) a ďalších dvoch barových hostí, je v Japonsku mimoriadne populárna speváčka so stovkami albumov a singlov v kariére siahajúcej až do 70. rokov minulého storočia. (Arsenal83)
- Film bol natočený 60 rokov po tom, čo japonská režisérska legenda Jasudžiró Ozu natočil v Tokiu svoj posledný film Chuť makrel (1962). Wim Wenders tvrdí, že to nie je náhoda, že sa hlavný hrdina jeho filmu volá Hirayama, čo je aj meno hlavnej postavy v Ozuovom poslednom filme, ktorú stvárnil Chishû Ryû. (Bilkiz)
- Štýl filmu je inšpirovaný štýlom japonského režiséra Yasujirō Ozu. Ide hlavne o minimalistický prístup k rozprávaniu, zameranie na bežný život a pomer strán 4:3. (Arsenal83)
Reklama