Tichý Don I.

Mistrně zfilmovaný Šolochovův román. (Ano Šolochovův, na nařčení z plagiátorství nevěřím, spíše věřím v závist jako účel kvůli získání Nobelovi ceny) Autor nás svým dokonalým smyslem pro detail, provází nelehkým životem kozáků v jedné vesničce, mezilidskými vztahy, lidskými charaktery, nástupem bolševismu, přerodem v občanskou válku...Hlavní hrdina bývá kritizován, ale někdy je prostě rozdíl v přesvědčení ..."A proč je celý život vzhůru nohama? Kdo je tím vinen? Ta sakramentská vláda! (sovětská vláda, pozn.) Ta to má, kmotře, všechno na svědomí. Copak je vůbec možné, aby si byli všichni rovni? Srdce mi vytrhni, a přece nesouhlasím! Celý život jsem pracoval, hřbet ohýbal, v potu se koupal, a abych byl na tom stejně jako ten, který prstem nehnul, aby se dostal z nouze? To zas ne, počkám si. Dobrému hospodáři tahle vláda pouští žilou. Proto také ruce jdou dozadu od práce: nač šetřit, na koho dělat? Dnes si našetříš a zítra přijdou a poslední zrnko ti seberou"....... a realitě, občas se to v člověku dlouho pere. Ale ať už jsme tady nebo tam, smrt je všude. Ukončím slovy, v lásce a válce je dovoleno vše. Kdo by chtěl ještě kohokoliv soudit. PS: Děkuji Swonsí. :) (29.11.2019)

Na druhou filmovou verzi Tichého Donu bych se chtěl podívat zase z jiného úhlu. Události, které Šolochov popisuje a Gerasimov (skoro po padesáti letech) zobrazuje, se udály před sto lety. A jak se svět od té doby - zvláště v oblasti lidských citů a vášní - změnil! (U nás to nebylo zásadně jiné.) Jak jsou nám tyto příběhy vzdálené, ale přitom stále nějak lákavé! Jak všechno bylo horké (Gríša sice vyčítá Natálii, že není studená ani teplá - jako měsíc), ale mýlí se. Veškeré prožívané emoce jsou tak silné, až nás děsí (připomínám např, scénu, v níž se Grigorij, poté co upustil Axiňu, vrací do rodného domu, kde ho vítá Natálie) . Tím je ovšem nechci vyzdvihovat, dávám přednost asketičtějšímu přístupu k životu před romantickým. Ale nic naplat, kde není dole, není ani nahoře. Další díly už mají trochu jiný náboj a jejich hodnocení vyžaduje jiný přístup. Pozn. 1:: tahit**** píše o zádumčivé řece Don. Nevím, zda je zádumčivá (i když už jsem u ni byl), ale nejspíš je příčinou toho všeho. Pozn. 2: Pohrobek píše, že to "za Šolochovem kulhá na obě nohy", ale tak je tomu vždycky, tohle je Gerasimovo vcítění se do Šolochova. Naše vcítění se do Šolochova a Gerasimova jde také jinými cestami. (01.04.2015)

Časy v ktorých sa prešlo ku Chruščovovi od Stalina sa ešte za veľmi slobodné považovať nemohli, napríklad v Maďarsku by o tom vedeli rozprávať, no isté uvoľnenie tu bolo, čo umožnilo vznik aj tomuto dielu. Je to krásne dielo, čo sa týka zobrazenia medziľudských vzťahov vo svojej dobe, čo sa týka zmeny režimu v pokračovaniach a určitých povinností a tradícií, ktoré vtedy boli, v podstate života roľníkov ako takého, často krutého, ťažkého, no ktorý vedela čistá láska a úprimné priateľstvo zlepšiť. Film je celkom pestrý a som rád, že sa jedná o celkom podarené farebné dielo. Hudobne je to ako z nejakej antickej tragédie, herecké výkony podľa mňa dosť neohrabané, naivné, ale v skutočnosti sa ľudia tak často správali a mnohí aj správajú, takže idealizovať si to by bol nezmysel aj keď na druhú stranu aj toto malo svoje čaro. Vojnu podľa mňa len načrtli, tá je hlavne v druhom diely. Ono je to skoro ako Vojna a mier, akurát prvý diel je mier, druhý je vojna a tretí je mix. Príbeh sa mi zapáčil až na druhé pozretie, vďaka čomu si veľmi vážim ako Šolochova, tak aj Gerasimova a ľudí, čo a na tom podieľali. (04.12.2013)

Právě jsem dočetl kompletní román a byl jsem hodně zvědav na tuto filmovou verzi. Tento první díl obsahuje první tři části románu (částí je celkem osm). Je zde vše podstatné, chybí například úplný úvod, kdy si otec Pantěleje - Prokofij -  přivede domů z války ženu Turkyni. Obyvatelé chutoru ji mají za čarodějnici. Starý Pantělej a synové Grigorij a Petro tak mají v sobě tureckou krev. Žasl jsem, že představitelka Aksiňji vypadá opravdu jako na kresbách, které jsou ve vydání, které jsem četl. Celkově se jedná o povedený snímek. (14.07.2021)

Můj tatínek vždycky významně poklepal na velmi tlustou knihu ve světle zeleném obalu a vážně řekl- tohle si přečti... Znáte to, když vám rodič něco radí. Asi čtyři roky jsem se tvářila, že ho nevnímám. Ale jednoho dne jsem knihu otevřela.. Takhle prostě život v Rusku šel, někdy smetl všechno co mu stálo v cestě, někdy něco málo dal. Pro čistou lásku moc místa nebylo. Buď si Šolochova přečtěte, nebo si pusťte tuhletu trilogii. Jedno vím jistě - nebudete litovat. (26.08.2014)