Satanské tango

Akože, keď som videl zase, jak idú v tom daždi a blate a idú, idú, pijú, tancujú, prelieva sa dážď aj chlast, zápisky sa píšu, a oni stále idú tak som zároveň vnímal, že je úplne prirodzené, že dlho idú, furt prší a oni (Iirimiáš a Petrina) idú. A že to tak má byť. Bolo to fajn. A za tento úspešný a hypnotizujúci spôsob navodenia zmeneného vnímania štandardného príbehu tak, aby sa stal zároveň experimentom a aj meditatívne uhrančivým popozeraníčkom si Tarr zaslúži aj 10 hviezdičiek. (05.04.2009)

Ach, Beckett, Kafka, Nietzsche a vše další – celá evropská kultura jako by se smrštila do obrazu maďarského venkova, a v tom je nepřekročitelná velikost Tarra: totiž, že divák skrz jeho obrazy vyvolávající totální perceptivní identifikaci (tedy úplné vtažení diváka do nazíraného předmětu skrze dokonalý cit pro skloubení vizuálního pole a atmosféry, kterou vyzařuje) plně propojí každý jeden detail maďarské reality s všeevropskou výpovědí. Kamera dokonale maďarsky pomalu plyne jako proud v Dunaji a přesto sledujeme beckettovské drama o nesmyslném čekání na spásu, kafkovské o nic méně anti-hluboké drama o podřízenosti člověka o nic méně nesmyslné vůli a oku Moci, jež si v nároku vše kontrolovat vykonává akt všeobecného překroucení všeho do své pitomé logiky a konečně nietzscheovské drama o záblesku ega, které nechce být ničím spoutáno, a přesto vždy končí jako nepatrný záblesk mezi tmou a světlem – mezi černou a bílou černobílé kamery. (14.05.2019)

Déšť, kráva, tma. Déšť, krávy, tma. Potemnělá postava, záda, déšť. Velká záda, malá záda, široká záda. Popraskaná zeď, promočená zeď, déšť. Tma, záda, déšť. Ošklivé dítě, ošklivá žena, ošklivý muž. Tma, déšť. Močící muž, záda, pomočená zeď. A to všechno sedmkrát dokola. Pomočit! Kdo si tady uprdnul? (12.08.2015)

Nech už dá človek hodnotenie od odpadu po ***** pár vecí je istých a to sú tieto: Na Satanské Tango sa nezabudne, kompozícia jednotlivých záberov a scén je hodná filmárskeho štúdia, Béla Tarr má vlastný štýl, ksicht, filozofiu a má to NESKUTOČNÚ(!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!) atmosféru (najčastejšie smútku, depresie, beznádeje). Tých 7 a pol hodiny som nezvládol na jeden záťah, ale vždy som sa dokázal do filmu ponoriť. Toto je monumentálne dielo, ktoré aj keď niekto nevstrebe ako celok, jednotlivé jeho časti nenechajú na pokoji ani s odstupom času (to čo ma doslova sundalo bolo dievča s mačkou a jej "story"). Tento film som si ako divák (v tom klasickom slova zmysle!) neužil, nevychutnal, pozeranie bol v podstate "bolestný zážitok", ale celý čas som bol totálne fascinovaný a nevedel som od toho odtrhnúť oči. Satántango je skutočne monumentálny epos, ktorý sa dá analyzovať po každej stránke, má tak veľa rovín, že to by chcelo pozerať znova a znova...snáď sa mi to ešte niekedy s odstupom rokov podarí, práve na druhé pozretie si šetrím tú (zaslúženú) poslednú *. (06.02.2015)

Když chcete zhlédnout Satanské tango, musíte nutně vědět do čeho jdete. Více než sedmihodinový snímek je patrně nejdelším nedokumentárním neexperimentálním hraným filmem, který byl natočen. Hned první desetiminutový záběr sledující rozebíhající se krávy hraje na divákovy nervy a trochu záživností připomíná začátek Kubrickovy Vesmírné odysey. Kubrick však není cesta, kterou by se Tarr ubíral. Druhý záběr notně připomínající Stalkera prozradí vše. Ano, Tarkovskij, to je ta cesta. Jakoby nezúčastněná kamera, dlouhé záběry na odcházející i přicházející lidi, spící opilce či neúnosně dlouhé (a až krutě reálné) týrání kočky. Obsahově by se film samozřejmě dal nastříhat na běžnou hodinu a půl. Tarrovi šlo o něco jiného. Jak ale takový film hodnotit? Mně osobně by se zamlouvalo něco mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Tři jsou průměr a Satanské tango rozhodně průměrné není. (17.09.2010)