Satanské tango

Sedmi a půl hodinový film-řeka symbiotické dvojice Béla Tarr/László Krasznahorkai o dešti, zmaru, pohybu v kruhu a hnijící zemi je v současném artové kinematografii natolik unikátní, že by si zasloužil rozsáhlejší studii. Na rozdíl od tzv. románu-řeky v pojetí Romaina Rollanda, kde plujeme spolu s hrdinovým životem od narození do smrti, je zde plavba uskutečňována pozvolným pohybem obrazů (ponorem do obrazů) a zvuků (hypnotická hudba Mihály Viga – hrál také v hlavní roly Irimiáše), přičemž narativní struktura není lineární, ale sleduje vybrané scény z pohledu několika aktérů. Film je ve srovnání s knižní předlohou ještě obrazovější, nebo řekl bych obrazově hlubinnější – zatímco symbolika knihy je akcentována více samotným pohybem děje, zde jsou to vybrané obrazy, které jsou naplněny ve velkém časovém rozpětí maximální výpovědní hodnotou, přestože občas působí nespojitě. Vzniká dojem, že kapitoly spolu zcela nesouvisí, což zapříčiňuje zejména jejich rozdílné rozložení nálad. Soudržnost je však zajištěna ve vyšší strukturální rovině. Jak řekl sám velký Tarr, délka jednotlivých záběru je obhajitelná, jako nabourávání filmového jazyka, skrze nejž vnímáme a chápeme film dle určité zažité kognitivně-formální struktury (kdybychom promítli z dnešního narativního hlediska "klasický" film před dvěma sty lety, stěží by bylo pochopeno i něco tak běžného jako střih). Tarr se k divákovi nesnaží promlouvat skrze zažitou filmovou řeč, ale skrze maximální zprostředkování zobrazovaného v reálném čase. Takto pojímaná exprese samozřejmě nemůže fungovat, protože filmu je jeho řeč vlastní, ať už ji nabouráme jakýmkoli způsobem. Film vyjadřuje "skutečno" jedině skrze svůj jazyk, bez něj by se stěží dalo mluvit o filmu (to samozřejmě platí i o obyčejném záznamu průmyslové kamery a o filmech Andyho Warhola :-)). Tarrovy filmy jsou tudíž především "jazykovou" hrou. „Vysokému umění“ je vlastní hledat nové cesty vyjádření, které jsou samy o sobě vnitřně obhajitelné. Umění, které si hraje na „vysoké“ a zůstává jednoduše v bezpečných vodách obecného vkusu a porozumění je dle Umberta Eca midcultem. Konzervativní midcultový divák/čtenář (perceptor) je při setkání s „vysokým uměním“ pobouřen (viz např. některé reakce na Tarrovy filmy zde), což však není nic zlého, pouze se zmýlil a setkal se s tím nesprávným uměním, které pro něj nebylo vzniklo. Zajímavé je také setkání Tarra a Krasznahorkeho, jak ho podává Tarr v jednom rozhovoru: když Tarr vyslovil zájem adaptovat jeho novely, Krasznahorkai odpověděl, že nemá zájem na jakémkoli zfilmování svého díla, protože je mu filmové vyjádření cizí. Tarr řekl, že to vnímá stejně a je tedy zcela jistě jeho člověk. (25.06.2008)

Tarrove tri filmy, ktoré som videl mi pripadajú najzaujímavejšie v jednej veci. Že sa totiž akoby odohrávali v inom vesmíre. Stále však v našom, ale paralelnom, čiže na planéte Zem, ale s inou históriou. Vedci o tom už dnes majú svoje reálne vyznievajúce teórie a ak svet Bellu Tarra niekde existuje, vôbec by som sa nečudoval. Neexistujú tu veľkomestá, asi tu žije zopár stovák miliónov obyvateľov a medzi nič extra malomestami sa nachádzajú polia a blato. Veľa blata. Napriek dĺžke film nenudí, pretože rozdelením do kapitol ho vlastne sledujeme ako seriál a tešíme sa na ďalšiu časť. To však nemení nič na tom, že nejakých slabších 5 hodín by úplne stačilo. Oproti Turínskemu koňovi a Harmóniám, ktoré mali pri podstatne kratšej dĺžke väčší ťah na bránku, mi Satanské tango pripadalo viac sebastredné a menej uchopiteľné, každopádne sa absolútne vymyká tomu, čomu dnes hovoríme klasický európsky art (povedzme napríklad tak populárne sociálne drámy), blížiaci sa svojou jednoduchou štruktúrou viac internacionálnemu štýlu. (08.02.2015)

Nech už dá človek hodnotenie od odpadu po ***** pár vecí je istých a to sú tieto: Na Satanské Tango sa nezabudne, kompozícia jednotlivých záberov a scén je hodná filmárskeho štúdia, Béla Tarr má vlastný štýl, ksicht, filozofiu a má to NESKUTOČNÚ(!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!) atmosféru (najčastejšie smútku, depresie, beznádeje). Tých 7 a pol hodiny som nezvládol na jeden záťah, ale vždy som sa dokázal do filmu ponoriť. Toto je monumentálne dielo, ktoré aj keď niekto nevstrebe ako celok, jednotlivé jeho časti nenechajú na pokoji ani s odstupom času (to čo ma doslova sundalo bolo dievča s mačkou a jej "story"). Tento film som si ako divák (v tom klasickom slova zmysle!) neužil, nevychutnal, pozeranie bol v podstate "bolestný zážitok", ale celý čas som bol totálne fascinovaný a nevedel som od toho odtrhnúť oči. Satántango je skutočne monumentálny epos, ktorý sa dá analyzovať po každej stránke, má tak veľa rovín, že to by chcelo pozerať znova a znova...snáď sa mi to ešte niekedy s odstupom rokov podarí, práve na druhé pozretie si šetrím tú (zaslúženú) poslednú *. (06.02.2015)

Všechno, co miluju na filmech, v sedmi zhoubných hodinách. „Člověk chodí sem a tam, nemůže přece pořád dřepět doma… a mokne, zvenku i zevnitř… Protože nejhorší není tohle, ale tady to uvnitř. Jistě jste také slyšel o vnitřních deštích. Ve dne v noci omývají člověku orgány. Přicházejí ze srdce… a neustále omývají játra, žaludek, slezinu a ledviny. Už jsem úplně promoklý… Kdyby nebylo toho kabátu, ani nevím… Netroufám si ho ani rozepnout. Sklenka vína by ale pomohla. No a pak jsou tu neustálé požadavky jater, žaludku, ledvin. Musí bez ustání pracovat. Nemůžou se zastavit. Protože pak by ta nestálá promočenost najednou přešla v prudké vysychání. Což se pak snadno může stát člověku osudným.“ (24.10.2019)

"Satanské tango" je tak specifický film, že opravdu není pro každého. Co se mu ale musí nechat, to je skutečnost, že to prostě není jen sedmihodinový film, ale je to film, který má obsah a který něco sděluje. Navíc to sděluje způsobem mnohdy úchvatným (scéna s koňmi) nebo takovým, který s vámi zamává (scéna s kočkou). Ale přitom je toho mnohem více. (11.03.2016)