Magobei se vrací

Vytribene dilo na kterem fanousek zanru jen tezko najde nejakou chybu. Od dech berouciho obrazoveho zpracovani pres dokonalou hudbu (Masaru Sato - Ame Agaru) az k bravurnimu herectvi kteremu zde vevodi genialni Tatsuya Nakadai. Potesi napadite a bezesporu dobre zvladle akcni sceny a urcite i samotny pribeh ve kterem filmove postavy dostaly dostatecny cas k divakovu pochopeni jejich motivu. Dalsi setkani s reziserem Hideo Goshou dopadlo skvele. (25.08.2008)

Myslím, že po shlédnutí tohoto filmu bude snem nejednoho zvrhlíka strčit lepé japonce mezi stehna živého kapra čerstvě vytáhlého z kádě... A proč taky ne, že. Magobeiovo vracení v mých očích trpí jednou věcí (jako i jiné Gošovi filmy) - nutí mě totiž nenávidět barevný film, některé scény by totiž černobíle vypadali naprosto úchvatně, takhle jsou bohužel "jen" výborně vypadající, ale barva jim prostě moc nesluší a zcela vážně uvažuju, že až si někdy pustím dalšího barevného Gošu, dobrovolně ho v přehrávači odbarvím. Bohužel je škoda přepálené stopáže, která je tak o půl hodiny delší, než by bylo záhodno, což, část filmu sráží do hlubin průměru, pak ale naštěstí přichází NESKUTEČNĚ zábavné (a v rámci možností i překvapivě originální) závěrečné vyvrcholení / zúčtování, které výsledný dojem zas o dost vylepší a vytáhne do plné spokojenosti. (20.05.2014)

Velice intenzivní film, nejen příběhem, ale zejména vizuálem. Krásné záběry, skvělá kamera. Pokud je v záběru sníh, poběží vám mráz po zádech, pokud moře, ucítíte jeho vůni a jeho šíře vás pohltí, pokud je v ulicích bahno, nelze se mu vyhnout a pořádně se v něm vykoupete. Nevím, jak to lépe popsat, tento zážitek nebyl všední... (27.05.2012)

Tatsuya Nakadai patří mezi nejvýrazší představitele samurajských rolí. Platí o něm to co o Toshiro Mifunem, tj. spoustu podobných postav, ale zároveň každá jiná. Je to ten typ herce, který umí i ve zdánlivě jednoduchých postavách najít mnoho poloh, jež je odlišují od ostatních rolí. To platí i pro jeho zamyšleného mstitele Magobeie, kterému svědomí nedovolí pomstít katatnu na hřebík a nepomstít hrůzný masakr. Není to ovšem tak přímočaré, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sám totiž není úplně čistý, a vrah je jeho dobrý přítel. Film má všechny parametry kvalitní samurajské podívané, jen je zde možná pár minut děje navíc, zejména v závěru. Po tehnické stránce je film dokonalý, typický Hideo Gosha, jen na tempu bych přidal. (11.06.2012)

Spaghetti chanbara. Spřízněnost žánrů samurajáren a westernů je známá i mnohokrát prokázána (ostatně pro příklady netřeba chodit daleko; viz některé předchozí Gošovy počiny či mnohé westernové remaky chanbara klasik), ale snad nikdy jindy tu nebyla plnokrevná samurajárna, která by byla tak moc „špageťácká“. Kamerou, hudbou, hlavním hrdinou… No prostě vším krom zasazení je to typický špageták. A navzdory místy prapodivné skladbě scén a zbytečně přepáleného bubenického závěru je to výtečný špageťák, ve kterém si Goša vyloženě rochní ve vděčných kompozicích plných nekonečných ledových plání bičovaných větrem, průtrží mračen, bláta či zasněžených dálav u rozbouřeného moře. Vše dovršeno lahůdkovým závěrečným zúčtováním, které je navíc obohaceno o v žánrových filmech nevídaný závan reality; zahřívání rukou během souboje. (18.03.2013)