Ještě nejsem, kým chci být

Nic jsem nečekal, ale po úvodu jsem byl nadšen. Sice je celý film složený jen a pouze z fotek, ale v žádném momentu nebyl nudný, ale až občas i dojímavý. Scénaristicky perfektní, uchopení příběhu také, krásná režie a vedení děje jak by smet. Naprosto zasloužený standing ovation.  [KVIFF 2024] Dodatek:  Asi to tak nebude fungovat u všech, ale i po dvou měsících mi film prochází hlavou. Stále přemýšlím nad svým životem a tak trochu cítím, že mi Libuše Jarcovjáková změnila pohled na vše. Od doby vidění si tak říkám, že poselství filmu je tak trochu třeba naplnit i u mě. A nejen životní, ale i co se týče umění. (01.07.2024)

Pecka! Nekompromisně upřímná zpověď umělkyně a jako důkaz obraz z tančících fotografií, dokumentující její životní cestu. Zajímalo by mne, zda alespoň před ve stoje tleskajícím publikem ve velkém sále Thermalu se alespoň trochu cítila být tím, kým chce být. Každopádně pro nejednoho z nás se stala velkou inspirací. A to vše se z plátna přeneslo do sálu díky netradičně a výjimečně pojatému dokumentu. (01.07.2024)

Z předpremiérové projekce s debatou v Bio Oko, zařazené v rámci cyklu Girl Power, kurátorovaného skvělým ženským tandemem Annou Krejčířovou a Zuzanou Černou, jsem byla nadšená. Libuše Jarcovjáková, v rozhovoru se Zuzanou Černou otevřená stejně jako ve filmu, ještě mnohé doplnila a spolu s Klárou Tasovskou zodpověděly otázky diváků, na které samotný dokument nestačil. A její fenomén se vyloupl v nakažlivém espritu a kráse. *** Nicméně dokument samotný nějaké chyby má. Diváci se právem ptají, proč tak uťatý končí zrovna po roce 89 a nepokračuje dál, co dělala Jarcovjáková v devadesátkách a v prvních dekádách 21. století, jak si získávala důvěru tak specifických skupin na okraji, ať už ve vietnamské nebo romské komunitě nebo v pověstném T-klubu, kde se scházeli příslušníci LGBT+ z lepších vrstev... teprve doplněním Jarcovjákové vzniká plastičtější a věrnější obraz ženské, která se s těmi lidmi autenticky sžívala, chodila k nim domů do rodin, jezdila s cikány na východní Slovensko a stejně důležité jako fotit pro ni bylo nefotit, dokud nebyla přijatá a její focení se nestalo přirozenou součástí soužití... Vybrat 3000 fotek ze 72.000, které Kára Tasovská s A. Kashcheevem dostali k dispozici, se zdá jako nadlidský úkol, ale trochu jinak se na to pohlíží s informací, že to už byl Jarcovjákovou digitálně zpracovaný archiv, tedy i chronologicky seřazený - a dostali k němu i její podrobné každodenní zápisky z deníků. Naopak po r. 89 Jarcovjáková archiv zpracovaný ještě nemá, což bylo pro autory filmu velkou překážkou. A když člověk poslouchá živá vyprávění Jarcovjákové, neubrání se dojmu, že se z toho všeho dal složit i o dost jiný obrázek, který by Jarcovjákovou nejspíš vyobrazil ve značně jiném světle, než jaká z hotového dokumentu vychází - např. ještě ne tak zcestovalá a vyrovnaná, příliš samotářská, depresivní a sebedestruktivní - Jarcovjáková je ale mnohem plastičtější, sebevědomější a vitálnější osobnost, než jak to z dokumentu vyznívá. Po roce 89 se vrací do Prahy, začíná partnerský život s Magdou, v němž setrvávají i po dvaatřiceti letech, začíná učit na Hellichovce, na výpravách s Katsuyukim procestuje západní Evropu a dál osobnostně bohatne a "stává se, kým chce ještě být". *** Doporučuji nenechat si ujít její velkou výstavu ve Veletržním paláci, která minimálně nějaký další rozměr do mozaiky přidává (cyklus stárnutí těla, cyklus s umírající matkou apod.). *** S O.R.L.*~ (21.09.2024)

[vzpomínky na LFŠ] U fotografky, která co půl hodinu vyfotí dva snímky (jak jsem se mohl přesvědčit, když jsem popíjel poblíž stolu, kde po projekci seděla) není lepší metody vyprávění o jejím životě, než skrze její fotky. Sic moje nezálibu v overvoicech nepřekonalo ani jeho svěření neučenému (leč velmi srozumitelnému) hlasu protagonistky, tak tahle procházka neutěšeným životem a prostředím nabízí syrovost, detail a autenticitu, kterou mě těší, že je schopné publikum tak intenzivně ocenit. Tohle byla moje první projekce totiž s oním mýtickým několikaminutovým potleskem publika v závěru. (02.08.2024)

Film složený jen z fotek, ale vyprávění a emoce v něm fungují dokonale a je to výborná výpověď o době, ve které se odehrává a paní fotografka je osobnost (potvrzeno i diskusí po projekci). Fotky vypadají obyčejně, ale mají svůj styl, kterého se drží po celou dobu. Ve filmu jich je prý tři tisíce. Tohle bych poslal na Oscary, na rozdíl od Vln to může zaujmout i v zahraničí, ale to asi chci po ČFTA moc (na Lvech bohužel tipuju nominaci jen na dokument). (05.07.2024)