Kočka na rozpálené plechové střeše

Ta pochopitelná, ale mě přesto nepříjemná divadelnost, mi celou první půlku lezla na nervy - zvlášť když přecházela až v přepjatou teatrálnost, kdy jsou nepřirozeně vyčištěné, přespříliš zinscenované a vždy dokonale vypointované promluvy podporovány údery blesků a hromobitím. Až Newmanovo "prokecnutí" tátovi mě vtáhlo, protože s tímhle silným motivem v zádech (kdo by se těšil na smrt) může Brooksovo drama skvěle vygradovat. Takže stále živé dílko. (15.11.2005)

Když není Brick gay, o čem to vlastně je? To byla moje první myšlenka, ale není to vůči filmu tak úplně fér. Je to o hercích. A mamka, taťka a Kočka byli fantastičtí. O Newmanovi se nemůžu rozhodnout, přijde mi, že s povahou té postavy strašně bojuje a ve výsledku nemá koule na to být slaboch a zbabělec. Mám dojem, že už jsem to psala i u jiného filmu, ale škoda, že to nevzal dříve oslovený Montgomery Clift. (27.03.2024)

Vynikající příběh (a psychologie postav) z pera dramatika Tennesseeho Williamse v podání geniálních herců. Co víc si přát. Ani jsem to nečekala, ale úplně mě to pohltilo, ty vztahy, emoce, dialogy... Místy mě to rozesmívalo a bavilo (průpovídky "Velkého táty", otravné projevy Mae a jejich dětí...), jindy jsem se děsila, jak určitá scéna dopadne (konfrontace mezi Maggie a Brickem, a později Brickem a "Velkým tátou"...). Obzvlášť v druhé polovině by se dalo napětí krájet. Výborná filmová adaptace. ~(4,4★)~ (21.04.2018)

Marně pátrám v paměti, kdy jsem naposledy viděl tak funkční a přitom dokonale nenásilnou moralitu. A přitom když jsem se zadíval do rozvíjejícího se příběhu zdánlivě marnivé Taylorové a z neznámých důvodů zapšklého Newmana, rozhodně bych nečekal závěrečný citový apel na diváka ve smylu "Je důležité si umět v rodině věřit a mít se upřímně rád." V tomhle filmu je totiž překvapivě hodně věcí nepředvídatelných a přestože se vlastně jedná jen o dlouhý dialog s měnícími se aktéry a střídavou pozorností pro hlavní postavy, neměl jsem šanci odtrhnout oči od dění na obrazovce. Díky Ivesově charizmatu a Newmanově opileckému žáru v očích tahle geniálně vygradovaná zápletka získala body na všech frontách. (04.05.2007)

Nedávno jsem opět četl Malého prince od Exupéryho. V bravůrní kapitole XII se vede rozhovor o chlastu: "Proč piješ? - Abych zapomněl, že se stydím, že piji!". Paul Newman taky pil. Jeho důvod mohl být různorodý (jeho synovci jsou odnoží malého Damiena z Přichází Satan!, či fakt, že jeho žena je Elizabeth Taylor, což už samo svádí k myšlence přihnout si). Já chlastám svátečně, avšak i přes všechny zápory, který pití má, jsem Newmanovi fandil ze všech nejvíc. Byl to chlapík, který má chyby, ale jeho pohled na svět skrze dno omšelý skleničky, mělo svoje hluboký opodstatnění. Jako jediný člen z rodiny Velkého šéfa byl nejracionálnější. Zatímco se všichni hádali o majetek, on stál u okna a pozoroval. Respekt. A zamrzí o to víc, že je jediným kladem z celého filmu. Věřím, že divadlo je zážitek, ale jelikož jsem lehce skeptickej člověk vzhledem k přepisům her na filmové plátno, krčím nos i tady. Takže tentokrát jen za toho Paula a čau! (24.10.2009)