Ovoce stromů rajských jíme

"Ovoce..." jsem poprvé viděl v roce 2009 jako ani ne dvaadvacetiletý student, když snímek uvedla Česká televize, a odrovnal mě tak, že jsem mu napálil (zcela v protikladu s většinou mých přátel a většinou ostatních hodnotících) plný počet. Vracím se ke snímku po patnácti letech prostřednictvím britského DVD Second run. Čeho je to podobenství, to je mi úplně fuk, příběh je o ničem. Naopak si vychutnávám stylizované herecké výkony (podtržené přemluvením některých herců), (na české poměry) obrazové orgie, hrátky s kamerou (ručka? Různorodé formáty filmového materiálu, na které se natáčelo?), filmové citace (razítkování z Ostře sledovaných vlaků a Nosferatu) a to vše je završeno Liškovou hudbou. Maximální hodnocení nechávám... (01.06.2022)

Věra Chytilová tentokrát na téma lásky a všeho co je s ní spojené - zrady, nevěry, důvěry, hravosti. Všechno je opět zabaleno do dada kulisy, navíc mnohem těžší a hůře rozpoznatelné, než tomu bylo u Sedmikrásek. Sedmikrásky byly více hravé, lehké, barevné a také zajímavější, toto je bohužel na mě až moc těžkopádné. Ale svůj přínos v české kinematografii to bezesporu má. (12.02.2013)

Krásný barevný film. Pronikavé, vtipné, arciže silně zaujaté podobenství o vztazích mužů a žen. Jejich typické směšné způsoby zobrazeny s barokní velkolepostí a zarámované posvátností biblického mýtu. Autorka tak spojuje dva extrémní pohledy (všední trapnost a mýtická velkolepost) v jediný. To jako dění kolem „hloupé“ hrdinčiny žádosti „Řekni mi pravdu“. Velice působivý je na konci filmu návrat k pokračování biblického textu. Navíc je to jediný film, v němž Luděk Sobota má jinou roli než Luďka Sobotu. Komnetáře: Mahalik, Mortak, Garmon, PanFalář. (19.02.2011)

Ovoce stromů rajských jíme je snímek s jednou z nejúžasnějších hudeb a kamer jaké znám. Bez digitální techniky musely dát kameramanu Kučerovi (animované a dobarvované sekvence, více pásů zaráz, fázované snímání postav) strašnou práci, dá se to pokládat za dar nastávajícího otce tehdy těhotné Chytilové? Film byl tehdy zařazen do soutěže v Cannes, kde podle svědectví režisérky zůstal nepochopen, nevyhrál nic a reakce šly dokonce až k otázkám typu: „KDE zůstala Věra Chytilová Sedmikrásek???“ Vysvětlení pro takový neúspěch jinak ne až zas tak zašifrovaného, nebo zmateného snímku vidím ve scénáři. Scény vyloženě silné a scény odkazující svou statičností na počátky kinematografie se v něm totiž střídají s „animírkami“ – hudebními groteskami, které dnes, po čtyřiceti letech, působí vyčpěle a totálně nudí. Tato trojnost záměru komplikuje filmu případné pochopení, pokud o ní člověk neví, brzy se v jeho estetice ztratí. – vidím zde i vysvětlení toho že se Ovoce stromů… mohlo stát kultovním – pokud totiž film vidíte poněkolikáté, slabé scény si jednoduše vystřihnete a věnujete se zbytku. A je na co koukat – dodnes nebylo v České konematografii takovým způsobem zachyceno působení LSD (to však jen na okraj – tato informace udělala film populárním v USA, kde na DVD vyšel ještě před českou edicí). Film je však zejména „kinematografickou kantátou“ ve smyslu Resnaisova filmu Hirošima má láska. Díky jedné z nejpovedenějších filmových hudeb Zdeňka Lišky, pohybující se od úvodních a závěrečných hymnických starozákonních sborů, přes psychedelické scény (pedály varhan + cimbál) až po černé grotesky (jakoby ztripovaná Eva leze přes půlmetrovou zeď ráje a stále není schopna se tam dostat), připomínající atmosférou některé tracky ve stejnou dobu vzniklého alba Beatles Sergeant Pepper´s lonely Heart´s Club Band. Děj filmu je v konzistenci k psychedeličnosti celku přitažen za vlasy – Eva z ráje se zamiluje do ďábla Roberta, tato láska ji vyvede za brány ráje, ďábla odhalí a zabije, ale cestu zpět nalezne až za mrazu, kdy jí Adam – Josef odmítá. Herecké výkony (Jitka Nováková, Jan Schmidt) jsou podobně jako v Sedmikráskách stylizovány do křečovité loutkovitosti. Emblémem filmu je pro Chytilovou typické jablko (namátkou dále ve filmech Hra o jablko, Vyhnání z ráje), výrazná je symbolika barev (oblečení Evy po zaslíbení ďáblu se mění z bílé na rudou – kostýmy E. Krumbachová), hlavní motto filmu, při kterém člověku posléze běhá mráz po zádech zní: „řekni mi pravdu!“ – mnohokrát opakované sborem a v závěru filmu pokřivené do quasi-biblického: „nechtěj znát pravdu, jakož ani já ji nechci znát.“ (12.10.2010)

Věře Chytilové zde nemožno upřít, že stvořila opět jeden z nejosobitějších československých a možná i evropských filmů své doby. Natolik osobitý, až se stává pro většinové publikum nesledovatelný. Osobně musím říct, že se mi OVOCE líbí mnohem víc, než Sedmikrásky... připadá mi vyzrálejší, kompaktnější a nepokouší se tolik prvoplánově provokovat. Pamatuji, jak jsem se tohoto filmu dlouho bál (doslova štítil), ale když jsem si ho pak konečně jeden večer v klidu pustil, zůstal jsem jako přikován a byl naprosto fascinován. Surrealistický film, který nemá příběh, ale vytváří za pomocí vizuálu, hudby a vysoce zestylizovaných situací (již od úvodního prologu) kompozici obrazů, které vytvářejí funkční celek s napětím, vtipnými i dramatickými momenty a vyvolaly dohromady ve mě rovněž souvislý emocionální prožitek, podobný těm z mnoha filmů s příběhem. Prožitek to byl tak velice osobitý, jako samotný film a některé scény se mi silně vryly do paměti... Po několika letech byly mé dojmy téměř stejné, přesto odebírám 1 hvězdičku. K úplné spokojenosti bohužel přebývá několik samoúčelně zdlouhavých až prázdných scén, které mě v obklopení těch mnohem zajímavějších nedokázaly nadchnout stejným dílem. Úpřimně, stejně tuším, že za mou fascinaci tímhle filmem nestojí v první řadě Chytilová, Krumbachová ani nikdo z herců, jako především Zdeněk Liška! Vysloveně jako podobenství pro mě tenhle film úplně nefunguje, ale jako artový videoklip k Liškově nadžánrové symfonii rozhodně ano. Ale jestli si vedle sebe předložím čs. filmy nové vlny, které z výrazné časti podbarvuje Liškova hudba, Spalovač mrtvol i Pražské noci budou (i díky dalším svým silným kladům) v mém žebříčku stejně mnohem výš. 80% (11.08.2020)