Reklama

Reklama

VOD (1)

Svérázné povídky Bohumila Hrabala přitáhly v 60. letech pozornost mladých filmařů, kteří v nich nalezli netušenou poezii všedního života. Žánrové ladění i vyznění příběhů je rozličné, (ne)herecké ztvárnění mistrně evokuje hrabalovsky pábitelské postavičky. Zavítáme mezi nadšence automobilových závodů, navštívíme dva staříky v nemocnici, ocitneme se v libeňské hospodě, nechybí ani instalatér zamilovaný do cikánské dívky. Příběhy jsou černobílé, jedině návštěva pojišťováků v domě naivního malíře je natočena barevně. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (142)

Stanislaus 

všechny recenze uživatele

Manifest československé vlny v podobě pěti povídek od Bohumila Hrabala na mě nijak výrazně nezapůsobil. Možná je to kvůli samotné předloze, nebo možná kvůli různým režisérským pojetím, ale v hlavě mi utkvěl nejvíce Dům radosti Evalda Schorma a poté Romance Jaromila Jireše. Zbylé tři povídky mě svým příběhem a zpracováním nijak nezaujaly. Dům radosti má nejvýraznější hudební složku a jeho postavičky jsou nejbizarnější v porovnání s ostatními a Romance mi přišla nejvíce atraktivní svým příběhem. Zkrátka film, který mě z velké části minul svým účinkem. ()

decouble 

všechny recenze uživatele

Menzelova povídka je otřesná. Němcova o něco lepší. Schormova ujde. Chytilové je dobrá a Jirešova skvělá. Hlavně první tři povídky jsou pak po zvukově jazykové stránce velice nesrozumitelné. Angažování neherců přece neznamená, že se musí slova huhlat do ztracena a Menzel se pak tvářit, jak je poetický. 50% díky Jirešově výborné povídce. ()

Reklama

topi 

všechny recenze uživatele

Zfilmované povídky Bohumila Hrabala mají jedinečnou atmosféru, každý tehdy začínající režisér zfilmoval svoji povídku podle svého a zanechal v ní svůj rukopis. Tohle byla elita režisérů tehdejší Nové vlny. A zejména povídka Věry Chytilové Automat svět má vyloženě raritní zásek, hraje v ní sám geniální výtvarník Vladimír Boudník, který bohužel po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v osmašedesátém spáchal sebevraždu a naše země přišla o svérázného a originálního umělce. U povídky Evalda Schorma Dům radosti, která je jediná barevná zase krásně vyznívá varhanní hudba Jana Klusáka. Celkově jsou Perličky na dně vyváženým koncepčním dílem tvorby Bohumila Hrabala, který se v maličkých roličkách objevuje v každé povídce. ()

hippyman 

všechny recenze uživatele

první čtyři povídky se snad předháněly, která bude horší... naštěstí zde platí rčení "to nejlepší na konec", u Jirešova dílka jsem se konečně pobavil, to rádobyumění předtím bylo vážně utrpení. zřejmě nejsem dost hrabalamilovný, ale ani velká režisérská jména tomuto faktu moc nepomohla. celek: 40% ()

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Upraveno v prosinci 2023. Perličky na dně: jde o zdařilé převedení povídek Bohumila Hrabala na filmový pás, kde se rozprostírá jak poetika literáta (to nadšeně bezprostřední nalezení poezie v obyčejnosti, v bídě a v prachu všednosti), tak též literátovo pojetí lidské duše jako kosmické perly (respektive perličky). Jaromil Jireš - Romance: básníkovo okouzlení cikánským temperamentem a jejich ještě původním, tím tradičnějším přijímáním života zde mocně vyplouvá, tryská na povrch. Je to intimní symfonie pro dva, toužícího mladíka Gastona (Ivan Vyskočil, ten mladý) a mladou bezprostřední cikánku Margitku (Dana Valtová). Jan Němec - Podvodníci: krasosmutná poezie o pábitelství jako ospravedlnění sebe sama a vlastního života před sebou i před světem. A v tom je právě odhalena krása života. Zaujmou staříci (Miloš Čtrnáctý a František Havel). Evald Schorm - Dům radosti: šibalství a výdělečnost modernějšího způsobu světa troskotá na prosté lidové tvořivosti. Vyniká naivní vesnický umělec (sám malíř Václav Žák) i jeho osobitá mamá (Josefa Pechlátová) a dva pojišťováci, ten upjatější (Antonín Pokorný), i ten smířlivější (Ivan Vyskočil, ten starší). Jiří Menzel - Smrt pana Baltazara: podstata básníkovy poezie právě v této epizodě dosahuje svého vrcholu. V centru velkého víru poezie jsou milovník automobilismu (Ferdinand Krůta), pak jeho manželka s hudebním sluchem (Pavla Maršálková), v čase uvízlý strýček (Jan Pech) a ty zážitky ostatních absorbující invalida (Alois Vachek). Věra Chytilová - Automat Svět: poezie se zde snad nejvíce dotýká podstaty života, v jeho celistvosti, díky tomu odhaluje kouzlo života, jeho nejbytostnější poezii. Navíc, představuje alespoň trochu dílo osobitého grafika a malíře Vladimíra Boudníka. Vedle něj zaujme rázná výčepní v automatu (Alžběta Laštovková) a o ženicha policií připravená nevěsta (Věra Mrázková). Mám poezii Hrabala rád a od filmových adaptací neočekávám svoje představy, ani otrockost, spíše podstatu, duši, perličky, extázi poezie. Perličky na dně nejsou určeny pro intelektuály, jde o poezii, o kouzlo života v jeho zdánlivé obyčejnosti. Neschází potřebný nadhled. Vše plyne, v tom je veškerá krása i hrůza života zároveň. ()

Galerie (25)

Zajímavosti (14)

  • Věra Chytilová a kameraman Perliček Jaroslav Kučera byli v době natáčení manželé. (mchnk)
  • Jiří Menzel ve své knize "Rozmarná léta" vzpomínal, jak si spolutvůrci rozdělovali jednotlivé povídky: "V suterénu hotelu Palace nás kolem pana Hrabala sedělo pět. Jaromil, Honza, Ivan, Evald a moje maličkost. Věra Chytilová se té schůzky z nějakého důvodu nemohla zúčastnit a požádala mne, abych jednal za ni. Došlo k rozporu. Věra si vybrala stejnou povídku, jako Ivan Passer - 'Automat Svět'. Musel jsem před Ivanem obhájit, proč by ji měla točit Věra, a nahonem jsem improvizoval důvody. Vykládal jsem o tom, že Věra má k povídce intimní vztah, protože její otec byl restauratérem, a plácal podobné hlouposti. Ivan se té povídky nakonec ve prospěch Věry džentlmensky vzdal. Později se rozhodl pro 'Fádní odpoledne', povídku, která podle mého soudu dopadla ze všech našich zfilmovaných povídek nejlíp. (...) Potom, co jsem vymyšlenými důvody hájil Věřiny zájmy, byl jsem zvědav na to, proč si Věra doopravdy vybrala z Hrabalových povídek zrovna 'Automat svět', a zeptal se jí na to. Její odpověď mi vzala dech. Podívala se na mne klidně a svou typickou zpěvavou dikcí zaráčkovala: 'Nóóó, prrrotože jsem od něj nic jinýho nečetla!' Měl jsem v tu chvíli chuť ji praštit. Pro mne, který od Hrabala tenkrát hltal každé písmenko, to bylo hrozné kacířství. Chtěl jsem Hrabalovi filmem sloužit. Věra naopak Hrabalův text použila, aby tlumočila samu sebe. Myslím, že tady je klíč k tomu, proč, ač jsme si s Věrou během studií tak dobře rozuměli, jsou naše filmy diametrálně odlišné." (NIRO)

Reklama

Reklama