Návrat

o tom, ze rusi to s filmom vedia som nikdy nepochyboval.navrat je toho svetlym prikladom..film, ktory vas po cely cas nuti rozmyslat nad tym, aka vie byt realita nevyspitatelna..strateny otec o ktorom absloutne nic nevieme sa zrazu zjavi a behom par dni naprava zanedbane..hm, krasny namet, vyborne napointovany, smutny a kruty..vyborna detska ustredna dvojica..nechapem, ze zahrali, ako ostrielani harcovnici..velmi pekny film. (13.04.2007)

Originální a nekonečně ponurá ruská záležitost , kde zejména mladší z chlapců předvádí takřka oskaorvý výkon. Andrej Zvjagincev předvedl premiéru jako hrom. Snímek se vám nesnaží nic vysvětlovat a neustále vás staví před nové otázky. Od samého začátku jste v permanentním očekávání, kam se bude děj ubírat a co vlastně stane. Atmosféra dává tušit, že se schyluje ke katastrofě. Tvůrcům se podařilo mě naprosto vtáhnout do děje a být 4 členem rodinného výletu. Závěr mě zcela dostal. [84 %] (28.02.2024)

Ako vraví ruské príslovie: "незваный гость ху́же тата́рина“ . Nepozvaný hosť je horší než Tatár. Zostáva zásadná otázka ohľadom istej "veci". Na jej zodpovedanie ostáva asi len osobne ísť prekopať ostrovy ďalekého ruského severu (a popri tom si nazbierať nejaké tie lesné plody). Výkony detských hercov a krása exteriérov robia z tohto najlepšieho Zvjagincevovho filmu nezabudnuteľný zážitok. (24.11.2016)

Film je opatrně protkán jemnými náznaky a nepatrnými gesty (krásná je scéna, kdy otec nastupuje do auta – sledujte výrazy chlapeckých tváří). Buď se vám hned ze začátku podaří „naladit“ na tu správnou vlnu, nebo si snímek vůbec neužijete a budete jej sledovat s chladným nezájmem. Výkony herců, zvlášť obou chlapců, jsou dokonale procítěné. Linie dělící herce od postavy byla zde ztenčena na nezbytné minimum. Návrat je pozoruhodným ruským počinem, jistě právem přirovnávaným k filmům Andreje Tarkovského, na rozdíl od Tarkovského jsem si jej však užíval ani ne tolik hlavou, jako srdcem. Nebyl to zážitek příjemný v pravém slova smyslu, Návrat je extrémně smutný, zvlášť, jste-li obeznámení s faktem, že představitel Andreje krátce po natáčení tragicky zemřel, ale i na smutku může být cosi povznášejícího. 90% Zajímavé komentáře: Radko, JB2203, d-fens, Humprt Pum (10.02.2007)

A.Zvjagincev ve svém debutu dokazuje, že současná ruská produkce dokáže evropskému (ale i celosvětovému) filmovému trhu dosti nabídnout. Tento snímek právem dostal několik prestižních ocenění (příkladem budiž Zlatý lev z MFF Benátky 2003), neboť se jedná o hodně silný emocionální zážitek, který v divákovi rozehraje celou plejádu myšlenkových zákrut. Režisér záměrně neprozrazuje vše „polopatě“, hraje si s námi, živelnost příběhu staví právě na jeho pomalém plynutí. Živelnost též spočívá na bedrech herců, ale i na neživém elementu – vodě. Ta se zde všudypřítomně rozpíná, vsakuje se jak do dějové, tak do vizuální stránky. Je to právě i ona, jenž svým symbolickým plynutím posouvá děj dále. Autetičnosti (někdy až ostré syrovosti) se dostává příběhu i poloamatérským ztvárněním, korunovaným přesvědčivými výkony herců, kteří brilantně zapadli do svých rolí. Film vypráví o osudech dvou chlapců, do jejichž života nečekaně vstupuje otec. Poměrně poklidné živobytí je rázem narušeno, zmatenost začíná vyplouvat na povrch. Proč právě teď a co po nich chce? Druhý den se ihned vydávají na výlet, kde se postupně formují vzájemné vztahy. Starší syn Andrej postupně plní otcovi často autoristické rozkazy, je šťastný, že se vrátil. Neptá se po příčinách, dostalo se mu konečně toho o co byl tak dlouho ochuzen. Naopak u mladšího syna Ivana se projevuje vzdor, pocit vzpurnosti hraničící až s tragickou bezmocností. Naopak on se po příčinách ptá, nechce si připustit, že vůbec nějakého tátu má. A i kdyby měl, tento by se k nim jistě neřadil. Konverzace se odehrává hlavně na poli příkazů, které otec chladně - až despoticky - chrlí na oba syny. Divák již od počátku cesty dostává příležitost, aby si udělal sám vlastní názor na jejich vztahy, aby pochopil, proč vlastně otec přijel, a proč vůbec tento výlet. Myšlenkové proudy se rozbují. Zvjagince přesně a vědomě pointuje (uzavírá) jednotlivé denní scény, hraje si s příběhem stejně jako s našimi nervy, protože my stále nevíme, co se může a bude dít. Závěrečně vygradování a postupný dozvuk považuji za jeden z nejsilnějších filmových zážitků v tomto roce. Jakési metafyzické vyznění, silná imprese. Oscar je pro takovýto počin slabé ocenění. (20.12.2003)