Reklama

Reklama

Návrat

  • Rusko Vozvraščenije (více)
Trailer

Obsahy(1)

Komorní příběh o shledání dvou chlapců se ztraceným otcem. Andrej (14) a Ivan (12) žijí jen s matkou a babičkou. Jednoho dne se doma objeví otec – kluci si na něj ani nevzpomínají, znají ho jen z fotografií. Okamžitě se však projeví jako silná autorita, což každý z bratrů snáší jinak. Otec vezme chlapce na výlet – na ryby. Cesta je zároveň ohledáváním terénu vzájemných vztahů, citů, hranic otcových výchovných metod i dětského vzdoru. Přestože spolu stráví jen pár dní, oba chlapce otcův návrat silně ovlivní.
Debut režiséra Andreje Zvjaginceva (1964) se po právu setkal s velkým ohlasem a uznáním na řadě festivalů. Neokázale natočený snímek vychází z výborně napsaného scénáře, který z krátkých epizod, nenápadných situací a drobných postřehů skládá mozaiku charakterů a vztahů, přičemž po celý film udržuje neklid a dějové napětí díky tajemnu nedopovězeného. Adekvátní je pak i realizace, vracející se k jednoduchosti a čistotě filmařského řemesla: kamera, střih, zvuk ani hudba nečarují, o to působivěji však diváka zasáhnou. A samozřejmě stejnou zásluhu na vyznění snímku jako profesionálové za kamerou mají i vynikající, bezprostřední a současně ukáznění představitelé obou obtížných chlapeckých rolí.
(Film měl nicméně tragickou dohru – představitel staršího z bratrů, Vladimir Garin, se krátce po dokončení utopil v témže jezeře, u kterého se natáčelo.) (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (263)

dwi 

všechny recenze uživatele

A.Zvjagincev ve svém debutu dokazuje, že současná ruská produkce dokáže evropskému (ale i celosvětovému) filmovému trhu dosti nabídnout. Tento snímek právem dostal několik prestižních ocenění (příkladem budiž Zlatý lev z MFF Benátky 2003), neboť se jedná o hodně silný emocionální zážitek, který v divákovi rozehraje celou plejádu myšlenkových zákrut. Režisér záměrně neprozrazuje vše „polopatě“, hraje si s námi, živelnost příběhu staví právě na jeho pomalém plynutí. Živelnost též spočívá na bedrech herců, ale i na neživém elementu – vodě. Ta se zde všudypřítomně rozpíná, vsakuje se jak do dějové, tak do vizuální stránky. Je to právě i ona, jenž svým symbolickým plynutím posouvá děj dále. Autetičnosti (někdy až ostré syrovosti) se dostává příběhu i poloamatérským ztvárněním, korunovaným přesvědčivými výkony herců, kteří brilantně zapadli do svých rolí. Film vypráví o osudech dvou chlapců, do jejichž života nečekaně vstupuje otec. Poměrně poklidné živobytí je rázem narušeno, zmatenost začíná vyplouvat na povrch. Proč právě teď a co po nich chce? Druhý den se ihned vydávají na výlet, kde se postupně formují vzájemné vztahy. Starší syn Andrej postupně plní otcovi často autoristické rozkazy, je šťastný, že se vrátil. Neptá se po příčinách, dostalo se mu konečně toho o co byl tak dlouho ochuzen. Naopak u mladšího syna Ivana se projevuje vzdor, pocit vzpurnosti hraničící až s tragickou bezmocností. Naopak on se po příčinách ptá, nechce si připustit, že vůbec nějakého tátu má. A i kdyby měl, tento by se k nim jistě neřadil. Konverzace se odehrává hlavně na poli příkazů, které otec chladně - až despoticky - chrlí na oba syny. Divák již od počátku cesty dostává příležitost, aby si udělal sám vlastní názor na jejich vztahy, aby pochopil, proč vlastně otec přijel, a proč vůbec tento výlet. Myšlenkové proudy se rozbují. Zvjagince přesně a vědomě pointuje (uzavírá) jednotlivé denní scény, hraje si s příběhem stejně jako s našimi nervy, protože my stále nevíme, co se může a bude dít. Závěrečně vygradování a postupný dozvuk považuji za jeden z nejsilnějších filmových zážitků v tomto roce. Jakési metafyzické vyznění, silná imprese. Oscar je pro takovýto počin slabé ocenění. ()

Tatatranka 

všechny recenze uživatele

Zmizela cesta, slovesa, ve fotografiích zůstal podmiňovací způsob. Cizinče, otče, podobáš se navlas Tomu na obrázku. Ta zežloutlá náruč mě zadržuje ve vzpomínce. Nažloutlý, po ní toužím. Ta přítomná, otcovská, cizí, mě ale na cestě v prachu, dešti, na moři, ostrově, na věži mačká, drtí. Zlím se a nenávidím Tě. Přemáhám zlostí strach, jednou dlaní vrah, druhou poraněný syn z fotografie. Nakonec Ti uteču. Les ustupuje rozpadlé věži, louce, místu, kde ve větru rezavě skřípe můj výstup. ()

Reklama

kleopatra 

všechny recenze uživatele

Muž, možná otec, možná kdokoli, vtrhne do života dvou bratrů, pro které je táta už jen mýtus a fotografie, která ale nic moc nepotvrzuje. Dva bratři, jako by dvě půle jedné osobnosti: jedna touží po mužské autoritě, přijímá ji vděčně i s rozkazy, fackami, nevzdoruje, podřizuje se jak zbloudilá ovečka, která byla opět nalezena. Druhá klade otázky, nevěří, nepřijimá, protestuje, křičí a přitom by tolik chtěla opak. Je zvláštní, že o co míň se vysvětluje a objasňuje, o to víc jsme vtaženi, okouzleni a zaskočeni ... a ta hudba, kamera a barevný tón......... ()

nunka 

všechny recenze uživatele

Nevie niekto náhodou, čo bolo v tej skrinke, čo sa potopila?:))))))..........Zvyagintsevov debut, na prvý pohľad možno jednoduchý film, no zároveň zimomriavkový až hrôza!!!! V prvom rade výborná kamera (zaiste inšpirácia Tarkovským), množstvo nezodpovedaných otázok, tajomná napätá atmosféra, úžasné herecké výkony a šokujúci záver, ktorý nenecháva chladnú hlavu, plný významov a každý si v ňom nájde ten svoj...Nádherný emotívny zážitok... ()

Lavran 

všechny recenze uživatele

Samozřejmě mi to nedalo, abych se nevzpomněl na Harmonova Stopaře. Podobně jako Jim Halsey jsou i dětští hrdinové Návratu podrobeni velmi kruté iniciaci, pozvolné proměně v muže, za kterou stojí tajuplná mentorská postava. Ve Stopaři má podobu psychotického stopaře, který hlavního hrdinu pronásleduje napříč mytickou americkou krajinou (!) a zdánlivě nesmyslně mu činí ze života peklo, v Návratu jde o "vzkříšeného" Otce. Stejný archetyp - rozdílné podoby. Na jedné straně křest ohněm, na druhé křest vodou. Pro vyprávění Návratu je zcela zásadní moment, kdy chlapci spatří Otce, kterého do té doby znali jen z fotografií, jak leží na posteli jako Mantegnův Mrtvý Kristus. Od této chvíle můžeme vyprávění vnímat skrze jeho duchovní rozměr; cestu, kterou chlapci s Otcem nastoupí, tedy jako hluboce symbolickou. A přirozeně se o Otci - jako polomytické, vzdálené bytosti - téměř nic nedozvíme. Z nejasných indícií však můžeme vyčíst, odtušit, že přišel z moře - co tam však přesně dělal, zůstane zastřeno. Křesťanská symbolika naznačená polohou v posteli a naléváním vína u večeře se však zjeví i v jiných vtěleních - a to zejména v podobě "znamení ryby". Když se pak Otcovo tělo záhadně utopí s loďkou v moři, nemůže být pochyb. Snímek začíná ve vodě - POV záběrem z rybí perspektivy - a ve vodě, jako přirozeném prostředí, z něhož vzešel život, také končí. Věčný návrat. Voda je tedy důležitý (a vedle motivu cesty možná nejdůležitější) atribut Zvjagincevova filmu, atribut zjevně splácející dluh Tarkovskému. Nicméně nahlížení na vodu - i její užití - je oproti klasikovi duchovního filmu poněkud odlišné. A nejsem si jist, nakolik to brát jako výtku, zda vůbec. Pro Tarkovského byla voda (ve smyslu hodnoty) totéž, co bílá pro Dreyera. Pevně si stál za tím, že voda v jeho filmech není symbolem, ale voda jako taková. Prostě voda. Jsoucno samo o sobě. To že ji někdo jako symbol vnímal, mu přišlo úsměvné. Vidět kapky vody. Vidět déšť. Nic víc. U Zvjaginceva nic podobného necítím. Ačkoli se během meditativní cesty vyskytuje voda na každém kroku – ať už jako překážka, trest, hrozba či zdroj obživy a života -, je nasáklá symbolismem. Když sleduji Tarkovského filmy, mám pocit, že se přede mnou odehrává něco univerzálního, nadčasového, neuchopitelného. U Návratu jsem naopak měl neustále dojem, že mi někdo podsouvá určité jaksi zúžené vidění světa, což mě velmi omezovalo v plnohodnotném duchovním prožitku a kontemplaci. Veškeré obrazy a nálady Tarkovského imaginária – chladné barvy, vylidněnost, „zrcadlová“ Matka, vlaky, příroda, jejíž součástí se staly rozpadající se pozůstatky civilizace, vraky a ruiny – tak v Zjagincevově moci ztrácejí cosi ze své původní síly, pevnosti a harmonie. Kde byla v přírodním prostoru zjevná, hmatatelná přítomnost magického, je nyní pouze její stín; šepot pod kameny, ve vlnách, v trávě, v písku opuštěného, smutného ostrova. Snad to naznačuje něco o současné civilizaci, těžko říct… Přes jistá nedorozumění (či neporozumění) mi však Zvjagincev velmi imponuje tím, jakou důležitost přikládá mýtu. Mýtus je pro něj cestou k pochopení skutečnosti. A touto cestou, jak Návrat tajnosnubně naznačuje, si musíme projít, jakkoli nebezpečná a traumatizující může být. () (méně) (více)

Galerie (59)

Zajímavosti (6)

  • Když začínala předprodukce, režisér Andrej Zvjagincev řekl producentovi Dmitriji Lesněvskému, že nemá smysl natočit film, pokud nenajde dva chlapce, kteří by byli na tuto roli „geniální“. Zvjagincev měl dva asistenty, kteří mu pomohli hledat herce, jednoho v Petrohradě a jednoho v Moskvě, nakonec navštívil obě města sám. V Moskvě našel Vladimíra Garina a v Petrohradě Ivana Dobronravova, které si vybral z více než 600 uchazečů. (Tet.Ew)
  • Když si Ivan (Ivan Dobronravov) obvazuje na ostrově zraněnou ruku, má v následujícím záběru obvaz na druhé ruce. (Tygrys)
  • Vladimír Garin (Andrej) se krátce po uvedení snímku do kin utopil ve stejném jezeru, kde se film točil, ve věku 16 let. (Kulmon)

Reklama

Reklama