Návrat

Velmi silný a velmi uvěřitelný příběh o cestě v čistě materiálním i metaforickém smyslu slova, jako cesty jednoho člověka k druhému. Láska nemusí mít jen tu uhlazenou, ukníkanou podobu s uslzeným "mám tě rád". Oba dětští herci byli výborní, mírně iritující hudba k ponuré atmosféře sedla jako vosa na meloun. Člověk si uvědomí, jakou má kliku, když má to, co má. (27.03.2013)

S ruskými filmy moc zkušeností nemám a když jsem jeden viděl na filmovém festivalu v KV, nabyl jsem dojmu, že ruské filmy jsou velmi levné, vznikají v "polních podmínkách" a je to na nich vidět; a něco podobného jsem očekával i od Návratu. Naštěstí jsem se mýlil - už od začátku jsem byl okouzlen krásnou hudbou a kamerou; a překvapen hereckými výkony. Obzvlášť ti dva dětští herci byli skvělí, což můžu posoudit podle toho, že mi byli opravdu nesympatičtí (nepoznal jsem, jestli toho otravného romazlence jen hraje, nebo jím skutečně je, což v prvním případě znamená pochvalu:-) (28.07.2004)

Snímok ma ani tak nedostal príbehom ako skôr svojou jedinečnou, seversky chladnou a bezútešnou atmosférou. Dejová linka naozaj toho veľa neponúkne, je o dvoch chlapcoch, ktorí sa vyrovnávajú s nečakaným príchodom svojho otca, každý po svojom a z protipólneho postavenia sa k problému, ale aj tak..... O to zaujímavejšie je postupne budované dramatické napätie medzi otcom a chlapcami ako aj chlapcami navzájom. Režisér si dal záležať a nastienená psychologická stránka tohto problému sa začne pred očami diváka odvíjať veľmi nepríjemným a mrazivým, dokonale spracovaným spôsobom. Určite sa takéto niečo len tak nevidí a z tohto pohľadu je tento film jedna veľká vzácnosť. Film poteší hlavne náročnejšieho diváka. 80/100 Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (08.04.2015)

Již první scény otevírají Návrat jako film o zasvěcení, nebo spíše: o zdánlivém nebo padělaném zasvěcení, jehož faleš je dána již jeho nekonečným opakováním: jeho nej(h)různější podoby se nepřestajně vracejí a je nutno je ustavičně podstupovat a překonávat. Napětí mezi banálním zaháněním nudy, poměřováním nechápaných sil a moci v šedi nepravděpodobného světa periferních sídlišť provinčních měst vyloučených oblastí mimosvětských zemí, a palčivými krůčky po duchovním žebříku podél axis mundi se k nesnesení zesílí po příchodu „otce“, s nímž přicházejí nové zkoušky, výzvy a vzestupy. Ten zosobňuje nadosobní, patriarchální řád, chlad, který se zprvu jeví jako nesrozumitelnější varianta dosavadní citové monochromie poznané skutečnosti: své syny ani tak nezkoumá, jako trénuje či „testuje“ podle pravidel vlastní řeči. Společná cesta ubíhá trpce všem nerozumějícím si: každý z trojice jí kráčí po svém a vzdalujíce se, přibližují, jak to znázornila již klukovská honička mezi prvními epizodami filmu. Jako se až neuvěřitelně pestře mění svět v roztodivně orientovaných, ale vždy přesvědčivých, záběrech, čistých a bezprostředních, tak se prohřívá i matoucí chlad, projasňuje se nejistota a nevíra, ale i temní radost – vše v interakcích rozumu a srdce, protikladně se valících vln, rozechvívajících celou planetu. Nemužná dospělá cizota popraskává ale jen pomalu, zatímco rozum, přesvědčivější ve slovech, která v té ryzí plodnici citu, jíž je převládající ticho, váží více a otráví svými argumenty, nevírou a opojnou mocí všechna blahodárná vodstva, přehradí očistnou prostou bezprostřednost a pak stačí již jen málo… K pravé proměně konečně přispívá krutý tragický zvrat, jenž spouští stavidla léčivé lítosti, a dešti prosvítá světlo Moudrosti. Přesycení filmu symboly, často víceznačnými, umožňuje jeho různá alegorická čtení. Dominance křesťanských odkazů kontrastuje s nemilosrdností zkoušek a bylo by jí rovněž možno chápat jako kritiku formálních duchovních návyků nebo nemilující církve i jako výzvu k pokornému poddání se řádu, k potlačení vlastního Já a povzbuzení lásky. Nad hledáním té pravé se spíše kloním k tomu chápat je jen jako podněty k ohledu k hieroglyfické povaze skutečnosti, k tajemství, které tkví za pohyby, gesty i slovy. (26.10.2017)

Vozvraščenije je dokonalým příkladem toho, že velký film lze natočit i s nízkým rozpočtem, s několika málo herci, s jednoduchými dialogy, a že jeho děj může být prostý a pomalý, a přitom emocionálně silný a existenciálně hluboký. Ale i když film možná vypadá na první pohled levně a téměř amatérsky, za prací režiséra i kameramana je znát slušné filmařské know-how a asi i inspirace Andrejem Tarkovským. A třeba černobílé fotografie před závěrečnými titulky, tvářící se naoko jako amatérské momentky, jsou ve skutečnosti krásná umělecká díla. K ději filmu se toho nedá mnoho povědět, nechce-li člověk příliš spoilerovat - po mnoha letech se k ženě a dvěma synům jednoho dne nečekaně vrací otec, kterého si děti ani pořádně nepamatují a vezme oba kluky na výlet, který se pro ně postupně mění ve zkoušku dospělosti... Jiným jazykem - otec je schizoidní machistické hovado, s tajemnou (nejspíš námořnickou a kriminální) minulostí, nejspíš propuštěný z basy, a smysl (cíl) výletu je nejspíš úplně jiný, než sblížení se s jeho potomky. Syrové a zádumčivé ruské "bergmanovské" road movie s mnoha silnými momenty a se vzrůstajícím zlověstným napětím, které vygraduje v jeho poslední čtvrtině... Hmmm, to jsem to ale napsal napínavě... Pro většinového, stádního diváka bude film ovšem nuda, takže milci a milenky romantických komedií - neztrácejte prosím s tímhle filmem čas a čumte radši na Kameňáky a telenovely. A ještě jedna smutná zajímavost - jak jsem se už kdysi dávno dočetl v programu pražského kina Aero, ve kterém jsem film tehdy viděl poprvé, starší z obou chlapců, sympatický Vladimir Garin (Andrej), se krátce po natočení filmu zabil na stejném místě, kde se natáčela úvodní scéna skoku do vody... (21.08.2013)