Kouřové signály

Film, který natočili indiáni, hrají v něm indiáni, je o indiánech a je pro... indiány? Ani ne. Kouřové signály by za běžných okolností byly průměrným nezávislým filmem o klucích, kteří si na cestě ke kamarádství museli projít několika peripetiemi poděděných po předcích. Díky prostředí indiánské rezervace, v níž se jiní lidé na věci dívají jinak (a přesto tolik stejně), je však vyprávění o otcovské lásce, chybě, odpuštění a vlastní identitě netuctové. Netroufám si soudit, zda je místy opravdu tak teatrální, jak se zdá. V první řadě je lehké, chápavé a v nejlepším možném smyslu slova zadostiučiňující. Nevšední zážitek vítězí. (27.02.2012)

Obsah včetně závěru: Dva indiánští mladíci z Idaha se vydávají do Phoenixu pro popel otce jednoho z nich. Viktor se snaží držet kamennou tvář indiánského bojovníka a jeho společník je spíše zženštilí pošuk s neustálými patetickými historkami, který se stará o babičku. Viktorův otec zachrání „pošuka“ jako miminko vyhozené z patra hořícího domu. Viktor otci nemůže odpustit, že od nich odjel, když mu bylo jedenáct. Ve Phoenixu se dozvídá od tátovi kamarádky, že odjel kvůli tomu, že tehdy ten dům, kde uhořeli lidé, v opilosti nechtěně zapálil. Společníci se vracejí tátovou dodávkou do rezervace a Viktor tátovi odpouští a sype jeho popel do řeky. (11.12.2008)

"John Wayne´s teeth, John Wayne´s teeth, are they plastic, or are they real?" Kdyby nic jiného, tak tuhle říkanku si budu z téhle indiánské roadmovie pamatovat ještě hodně, hodně dlouho. Mimochodem, docela mě překvapilo, jak je John u indiánských teenagerů "oblíbený". Trochu jsem se nad tím ale zamyslel a chápu je. (24.05.2003)

Tenhle film jsem viděl ještě v minulém tisíciletí, nejspíš v Aeru na Žižkově, a až dodnes, kdy jsem si dal repete, jsem si ho docela dobře pamatoval. Některé filmy se holt člověku vryjí do paměti, ačkoliv Victor a Thomas, mladí kluci z rezervace, se příliš nepodobají těm pomalovaným ječícím divochům na koních, s luky, šípy a tomahawky, které jsem v dětství tak bezmezně obdivoval. Popravdě mě ale druhá projekce už neoslovila tolik jako ta první, dávám přednost trochu vážnější notě, a odlehčená a úsměvná forma filmu na mě byla místy až příliš komediální a cukrkandlová, stejně jako dialogy a hlášky Victora a Thomase byly často až příliš vyumělkované. Ale za úplně největší průser považuju tu děsivou paruku, kterou tvůrci narazili na hlavu jakoby ostříhanému Victorovi, tenhle neestetický detail mi závěr filmu docela otrávil. Na druhou stranu se pak filmu i přes svou zkratkovitost, grotesknost a nadsázku podařilo výborně vykreslit realitu života v takové indiánské rezervaci, i pocity Indiánů mimo ni, je holt znát, že ho psali i režírovali domorodci. (08.11.2022)

Trvalo mi osmnáct let, než jsem se k tomuto "jinému" filmu dostal. Přece jen jsem o něm tenkrát četl v nemocnici, což je místo, na které člověk raději zapomíná a tak jsem poněkud zapomněl i na Kouřové signály. Čas na Thomase, Victora a především jejich příběh o cestě, při které se mimo jiné znovu obnoví jejich přátelství přišel nyní... Právě příběhem je to vlastně jednoduchý film, který ale nepostrádá vícero vtipných, ale i dramaticky silnějších scén. Jeho největší zajímavostí ale samozřejmě zůstává nahlédnutí do života dnešních indiánů a právě to mě původně zaujalo nejvíce. Herecky je to film uvěřitelný, navíc především hlavní herci hrají velice dobře. Chris Eyre natočil tématem a obsazením zajímavou road movie, která rozhodně nezklame, naopak pobaví a třeba i rozesměje jednou z několika povedených hlášek. 75% (12.09.2016)