Jsem zvědavá žlutě

Velice přínosné dílo, memento, déjà vu socialistického blouznění, cyklicky se nám vracejícího. Nenásilí, rovnostářství, "boj za mír" v podání poměrně prosté a naivní Leny ("Nevím, o čem mluvil. Tak jsi mohla alespoň předstírat, že tomu rozumíš."). Pasáže, kdy dochází k praktickému nácviku nenásilných způsobů "boje" s nepřítelem, staví celou tuto koncepci do přímého světla totální absurdity. Padne i demagogická otázka po spravedlivé stratifikaci společnosti: "Někteří lidé se rodí s omezeným talentem a rozumem. Jsou zatraceni. A jiní mají úplně jiné vyhlídky, narodili se chytří s s talentem. Měly by být za to odměněni? A získat lepší pracovní místa a příjmy? Dělají práci, která je baví a mají lepší život. Neměl by člověk něco udělat a změnit to? Co?" Dojde i na módní meditaci a novodobé desatero (à la Gyllensten), manifestace i obhajobu totalitních praktik v Rusku a Číně (změny se musí zvládnout rychle, nelze přece čekat 300 let!), ale nejvíce "vašně" se přeci jen odehraje mezi nesourodým mileneckým párem. Na jednom z leniných plakátů čteme: "Zpráva pro barevné: Buďte připraveni! Svět bílých se hroutí!". Poučili jsme se nebo si znovu zapískáme internacionálu, kterou tento film končí? (04.07.2020)

Třídní boj? "Když svlečete lidi do naha, jsou všichni stejní!" Tak nějak jsem se odhodlal v rámci Challenge Tour kouknout během měsíce na žánrově a stylově co nejpestřejší výběr filmů. Opravdu nemám potřebu vyhledávat pornografii, ale zvědavost u mne vzbudil experiment nové vlny 60. let, kde jeden švédský režisér něco tak ubohého dovedl skloubit s politickým tématem. Ono to nakonec jde: půlhodinu redaktorka obíhá nejrůznější lidi, dělá anketu na závažné společenské téma, pak si uloví chlápka, se kterým jde do bytu, oba se svléknou a záhy po politických diskuzích nějakou dobu sledujeme pro změnu sex a posloucháme u toho hlasité vzdechy. Sjöman svůj kontroverzní nápad potrhuje ďábelským argumentem: když odhalovat, tak ve všech oblastech lidského života včetně sexu. Takže kdyby mi došlo, jaký hlubší smysl má pro mne značnou část filmu sledovat, jak si dva nazí lidé vzájemně ochytávají choulostivá místa na těle nebo souloží postupně na nejnemožnějších místech, uvažoval bych možná nejen nad třetí, ale i čtvrtou hvězdičkou. Protože nutno uznat, že snímek jako takový disponuje zajímavou kamerou a některá témata, která tu ve znamení uvolněné atmosféry 60. let otevírá (situace ve východním bloku, reflexe 2. světové války ohledně koncentračních táborů či revoluční úvaha nad tím, zda by měli do války bojovat i ženy), mne dokázaly pohltit. Stejně jako hudební složka i experimentální forma filmu o filmu i filmu ve filmu (včetně reklamy na samotným film :)), která působila občas až neprůhledně, ale nejednou překvapila nečekanou pointou. Takhle bohužel jenom za 2*, protože taková hromada sexuálních scén mi zde přijde až zbytečně samoúčelná... 50% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (04.03.2020)

Když měl tento film premiéru bylo mi patnáct. A to je doba, kdy se (tehdy) mladý člověk ohlíží po spoře oděných ženách, kde to jen jde. A z té doby také o tomto filmu vím, protože jej reflektoval i jeden český časopis (Kino?), samozřejmě si pamatuji už jen na fotku... Teď po padesáti letech (moje premiéra) mě film Vilgota Sjömana překvapil svojí svěží spleteností úpstav i dějů - a do značné míry i aktuálností (i když levicové pohledy jsou vždy aktuální). Tehdy za Olofa Palmeho (předsedou sociální demokracie se stal až v roce 1969) se formoval "švédský socialismus", který právě nyní naráží na četné zkoušky (přístup nejen k migrantům, ale i k vlastním lidem - znám jednu Švédku, která chce kvůli tomu emigrovat). (25.02.2016)

Sociologie jako zcizovací efekt? Dokument v dramatu, nebo fikce v dokumentu? Každopádně jedno z vyvrcholeních 60. let jakožto společenského i filmového pohybu. Prvotní brechtovské zcizování ustavující film ve filmu se vzápětí mění na styl cinema-verité přibližující divákovi společenskou atmosféru a hlavně její traumatická místa, následuje fiktivní osobní příběh dvou milenců. Genialita spočívá v tomto - právě díky splývání brechtovsky odcizených postav s příběhem, jež hrají, se sociologie tehdejší doby (identita ženy a muže v zemi Západu, v průběhu sexuální revoluce, post-industriální transformace, otázek okolo sociálního státu, levicového vření mladých/ studentů atp.) přímo proplétá s příběhem, který tak už není pouhou dokumentárně sterilní demonstrací sociologických faktů ani z prstu vycucanou fiktivní metaforu vymyšlenou autorem filmu. Herci z příběhu jsou sami součástí společnosti, ve které sami účinkují/ žijí, ale přitom ji sami zkoumají objektivizujícími metodami! Kdo je subjekt a kdo objekt, kdo je režisér, herec a kdo divák, tvůrce interview a ten, kdo je interviewován? Každý je obojím v jakékoliv z těchto dvojic. (27.03.2015)

Duo snímků Jsem zvědavá... je fascinujícím projektem, který pod vlivem evropských nových vln mění zavedené úzy. Stává se neotřelou sondou do myšlení tehdejší populace (nejen v relativně liberálním Švédsku). Originálním mísením reality s filmem o filmu vzniká unikátní mix. Divák se zvolna ztrácí v tom, co je filmový příběh a co realita. Bohužel tehdejší kladení nabroušených otázek nemá ani dnes jednoznačné odpovědi. Stále tápeme a čekáme na zmoudření. (14.12.2019)