Hrdý Budžes

Nemůžu srovnávat jaké to bylo v televizi, protože jsem to v TV neviděl, ale v divadle to nemělo jedinou chybu. Na 100% můžu odpřísáhnout, že se smálo celé hlediště. Scénář je sám o sobě velmi zábavný, ale když si ho do pusy vezme Bára Hrzánová, to se až člověk diví co se dá s těma slovíčkama vyvádět. Přišlo mi, že jsme se asi 3/4 hry smáli. No prostě to se musí zažít. Při takovéto smršti humoru nezbyde ani chvilka času na nějaké starosti a neduhy. A jestli je pravda, že smích léčí, tak tuto hru plnou skvělých hlášek a zábavy, vřele doporučuji všem nemocným a těm ostatním taky. (12.09.2008)

Na střední škole jsem to moc nepobral, především mi neseděli představitelé rodičů...zdáli se mi příliš mladí a ne úplně dobře hrající. Pak se mi ale naskytla možnost seznámit se s Bárou Hrzánů a vidět toto představení naživo a to přímo z divadelní kabiny mistrů světla a hudby v jednom divadélku, kam Bára často jezdí a cítí se tu jako doma. A byla to prostě pecka. Rodiče konečně ve správném věku a Bára si tam přidávala vlastní vsuvky...např. když se její postava válí ve "sněhu", tak tam sebou práskla ještě navíc se slovy "já si to dám ještě jednou", aniž by to rušilo, prostě to sedlo do role. Posléze jsem viděl i pokračování tohoto kusu, kde už Helenka je starší paní a onemocní vážnou nemocí. To bylo drsný, vážný a tragikomický, ale neuplně špatný, jen ten proncipál Honza Hrušínksý nebyl slyšet ani do první řady, natož k nám do kabiny. (18.01.2021)

...přesně si pamatuju, jak jsem v r. 1969 poprvé letěla letadlem (vyhlídkový let nad Prahou jsem dostala k 6. narozeninám) a místo užívání si jsem se celou dobu bála, že nás "sestřelej Rusáci" - protože doma dospělí pořád mluvili o přepadení a ruských tancích .... Nádherně vystižené dětství v socialismu, kdy jsme od rodiny pochytávali jen drobky informací, ale i ty musely být "tajem". A Bára Hrzánová je samozřejmě dokonalá ! (14.11.2013)

Velmi zábavné představení, skoro by se dalo říct one-man-show, protože Barbora Hrzánová je vlastně celý děj. Také skvělé režisérské zpracování dodalo divadle o třech hercích velkou osobitost a rozdílné personality. Přitom ale nedocází ke splývání v guláš, jazyk jako výrazový prostředek vás drží uvnitř příběhu a stejně máte pocit výhledu z vysoké věže. Socialistické téma je už díky naší minulosti vcelku hojným námětem, ale zde je orpavdu dobře uchopené a podané, i cizí člověk by po tomto představení dokázal řícil hlavní psychologické jevy komunistického režimu. Ale hlavně i člověk znalý nemá pocit omšelosti tématu, protože je originálně podáno. Bez rozpaků 5* (22.01.2006)

Nejen české umění má velkou tradici v zpodobování skutečnosti jakoby dětskýma očima. Zdánlivě naivní a nezralý pohled svou bezprostředností a smyslem pro absurdní detail dokáže odhalit prvky a souvislosti, které dospělým - často i vzdělaným, poučeným, a přímo odbornicky dospělým - zrakům unikají. Nicotnost tvrdé normalizace sedmdesátých let, zoufalý pokus nomenklatur zastavit čas a vývoj, až programové znicotovování jakýchkoliv hodnot a kterékoliv kvality očima osmi- devítileté holčičky nabývá ve zvlášť silných momentech tohoto zvláštního případu divadla jednoho herce až pitoreskního rázu. Dousková s neuvěřitelnou minuciézností (tvořivě domýšlenou Hrzánovou - určitě to není "tajem") - kreslí přesvědčivou podobu krajského (okresního?) močálu výstižně nazývaného Nížínem a postihuje také řádění nižšího stupně normalizace (v tomto ohledu jakoby to byl pandán normalizačního seriálu OKRES NA SEVERU se známou Pláteníkovou úvahou o tom, že vedoucí tajemník okresního kremlu je něco jako osvícenecký absolutistický panovník). Trousit další chvalozpěvy na Thálií poprávu ověnčený výkon Hrzánové nemá smysl; spíše si pozornost zaslouží celý režijní koncept této dramatizace, zvolený způsob jeho invenčního pojednání a koncentrace až desítek odlišných prostředí i rolí na ploše neuvěřitelně malé a v neposlední řadě i zralý profesionální výkon obou spoluherců. To všechno potvrzuje starou polistopadovou pravdu, že doba, kdy kvalita se soustřeďovala především v Praze a do Prahy (něco málo zbylo i na Brno a Ostravu a opravdu spíše omylem "trošíčku trochu" na Plzeň), nenávratně minula. A že mnoho skutečné kvality se dnes najde i na regionálních, zdánlivě zcela neatraktivních scénách. Třeba v kdysi hornické a uranové a ještě předtím i zlaté a stříbrné Příbrami. (09.10.2008)