Jag är nyfiken - en film i blått
I Am Curious (Blue)
Režie:
Vilgot SjömanScénář:
Vilgot SjömanKamera:
Peter WesterHrají:
Lena Nyman, Börje Ahlstedt, Vilgot Sjöman, Sonja Lindgren, Peter Lindgren, Gudrun Östbye, Gunnel Broström, Frej Lindqvist, Marie Göranzon, Pierre Fränckel (více)Obsahy(1)
Druhý díl experimentálního snímku se pokouší zmapovat politické, sociální, ale i sexuální myšlení Švédů v šedesátých letech minulého století. Jestliže předchozí snímek Jsem zvědavá žlutě (1967) akcentoval především otázku světového odzbrojení a míru, tentokrát se herečka Lena zabývá tématy ženské (ne)svobody, náboženstvím a pokusy o vězeňskou reformu. Filmová koláž anketních rozhovorů, inscenovaných výjevů, fotografií a filmových týdeníků opět vyniká svou názorovou, ale i sexuální otevřeností. (Febiofest)
(více)Recenze (5)
I druhý díl exploatuje hranici mezi fikcí a realitou, tentokrát však pomocí zdůraznění jiných technik: namísto sociologických zkoumání a dokumentárního objektivizujícího odstupu od hrdinů spíše akcentuje osobní rovinu hrdinčiny osobnosti, s čímž se pojí i zdůraznění "tradičnějšího" metafikčního postupu, podvracejícího jedinečnost fikční postavy ukázáním její druhotnosti vůči tvůrci filmového díla. Druhý díl je tak oproti prvnímu více niterný, navíc i (je přeci smutně modrý oproti vesele žluté) více skličující a neutěšený: hledání sebe sama z pohledu hrdinky, její objevování svého místa v soudobé společnosti ani nemůže být bezstarostné, jelikož tu jde o ustavení identity v nejistém světě. A naštěstí nejistém - to se svoboda, jež je vždy otevřená, hlásí o svůj úzkostný podíl. Jinak druhý díl v žádném případě není jen pokračováním dílu prvního, nejen formálně, ale i obsahově se liší, v druhém případě v tom, že "události" druhého dílu často předchází událostem prvního a svým způsobem jej "ukotvují". I když to je silné slovo, protože i zde je divák uvržen před nutnost přiznání si nerekonstruovatelnosti diference mezi fikčním dějem a zcizujícím rozdvojením, jež dělá z hlavní hrdinky herečku či z režiséra herce, intervenujícího do světa fikčního i "reálného" (toho, jenž ovládá fikci). Divák si tak zvyká na prostupnost obou instancí, díky čemuž i realita slouží fikci v jejím uměleckém účinku. ()
Prvni "zluty" dil byl vcelku zajimavy, ale druhy "modry" dil uz je jen opakovanim opakovaneho a velmi slabym odvarem toho prvniho. ()
Dalsi krasny dokaz, ze dvojky suregulerne vacsinovo podradne, menejcenne filmy - Jäg Ar Nyfiken - en film i Blatt je toho ukazkovym prikladom. Kombinacia fikcie a reality nefungovala : 30 % ()
Modrá verze je nerozlučně spjata se žlutou (stejně jako je nelze dělit na švédské vlajce), vyčítat tedy modré nějaké opakování je nonsens. Obě vychází z materiálu natočeného v jednom tahu, rozdělení do dvou verzí bylo záležitostí až ex post (také vzhledem k výsledné délce a distribučním ohledům). Jinak první (dvoj)film, ve kterém je tmelící linkou svrab:) ... Modrá je více ženská a víc zapojuje do diskuze venkov, Lena v ní opouští domov a otce (žlutý kříž z vlajky) a tak trochu (ne)hledá matku (modrá část z vlajky, obklopující žlutý kříž). Interpretačně otevřené, kategoriím líbí / nelíbí odhalující obnažené pozadí! ... PS: Podle samotného Sjömana byla na začátku pouze představa natočit improvizovaný, ale jinak veskrze hraný film s fiktivními postavami. Jenže řada scén měla mít podobu anekty. Z problémů kolem toho se postupně odvinula výsledná struktura využivající sebereflexivních prvků a prolínání několika rovin. Barevné rozlišení koresponduje s náladou obou verzí a využitým materiálem. ()
Mám moc ráda bizár. Mám moc ráda i tenhle film! A to možná i radši než jeho žlutou variantu... ()