Smrt pana Lazaresca

Moc hezká exkurze napříč rumunským zdravotnickým systémem, kde není člověk nic víc než kus masa, položka na seznamu a každodenní rutina. Netuším, jak to chodí kupříkladu u nás, protože jsem prozatím nemusel podobný výlet absolvovat a věřím, že to nezjistím ani v budoucnu. Každopádně docela zajímavý a velmi depresivní snímek, kterému bych si troufl vytknout zejména dost nehezký stereotyp. Kratší stopáž koncentrované deprese by mu rozhodně slušela víc, než koláž opakovaných záběrů. Taktéž nejsem fanouškem toho, když má kameraman Alzheimera. [65 %] (12.06.2021)

O Smrti pana Lazaresca se často mluví jako o výstižné kritice zdravotnického systému v postkomunistických zemích, ale ten film není tak jednostranný. Je to opět, jak je u Rumunů v poslední době zvykem, vrcholně realistický portrét společnosti jako celku. Jistě že většina diváků má tendenci ztotožňovat se na základě vlastních zkušeností s nebohým pacientem, ten ovšem taky není žádný svatoušek a lékařům jejich práci neusnadňuje. V úplném základu je to o konkrétních lidech, kteří hrají určitou roli v systému a ani si přes svoje ego neuvědomují, co způsobují. Smrt pana Lazaresca je filmem o shodě nešťastných náhod, o nemožnosti komunikovat, o bezmoci, o takřka kafkovském zmizení lidské duše v soukolí zkorumpované byrokratické mašinerie. Jediný problém, pokud se to tak dá nazvat, který zatím mám s rumunskou novou vlnou, je ten, že ať už je to Puiu, Mungiu nebo Porumboiu, jejich filmy jsou si stylově i tematicky velmi podobné, takřka k nerozeznání. Nikdy nechybí černý až absurdní humor, časté je i symbolické pomrkávání směrem k divákovi přesahující jinak striktně realistický rámec (tady například v jednotlivých jménech: Lazar, Dante, Angel), nechybí hra s očekáváními. I přes svoji nápadnou monolitičnost ale rumunské filmy aktuálně nemají v Evropě konkurenci. (16.07.2011)

„S nohama nic nemám, paní. Nějak mě bolí břicho, žaludek a skráně.“ - „Však my už zjistíme, co a jak.“ Jen aby už nebylo trošku pozdě…Hodně náročná podívaná. Téměř dokumentární styl vytváří neobyčejný pocit autenticity (divák nemá důvod nevěřit, že přesně takhle rumunské zdravotnictví fungovalo…či ještě stále funguje?), ale zároveň nabízí rozvláčné tempo s velkorysou stopáží, což asi bude pro část publika smrtící kombinace (nemluvě o tom, že sympatizovat tu lze jen s obětavou sestrou, neb k hlavnímu „hrdinovi“ lze cítit spíš odpor). Neznám režisérovu tvorbu natolik, abych si troufl odhadnout jeho záměr, ale nepřekvapilo by mě, kdyby ta převládající (ne)ochota, (ne)empatie, arogance, byrokracie a apatie nebyla obrázkem pouze zdravotnictví, ale rumunské společnosti jako takové. Za mě slušné 4*, netrpělivým a unaveným divákům ovšem nedoporučuju. „Jestli chcete, nechám ho odvést rovnou dolů do krematoria, stejně furt mele, že je mu zima. Na neurochirurgii je plno. Je šmytec! Čas došel…ještě podpis, ať je to v pořádku.“ (06.06.2021)

Skvělé drama o lékařské otupělosti. Realistická forma působící dojmem téměř dokumentu účinek ještě zesiluje. Ukazuje lékaře jako pány nad životy a smrtí svých pacientů, vůči nimž necítí nic hrozbu otravné práce. Ano, můžeme ti pomoci, můžeme tě zachránit, potřebujeme k tomu jen jedno: musí se nám chtít. Soucit, účast, ale kdeže, jestli od nás očekáváte tohle, tak jeďte jinam. (28.09.2010)

Významnou přidanou hodnotou této neuhýbavé, naturalistické nemocniční road movie je, jak nás po celou dobu upozorňuje, že onen systém tvoří lidé. Lidé různě naladěni a unaveni, více či méně přívětiví, zatížení rozličnými problémy, nad které se nedokáží povznést ani před svým pacientem. Na staršího neupraveného muže, z něhož táhne alkohol (a který se posléze také pozvrací, pomočí a pokálí), reagují pochopitelně – dle prvního dojmu. Teprve sečtení několika těchto prvních dojmů dává panu Lazarescovi šanci na náležité vyšetření. Pokračování zde. 90% Zajímavé komentáře: Traffic, Subjektiv, Autogram, Akana (12.09.2017)