Obyčejný fašismus

Je možné se u dokumentu o fašismu upřímně zasmát? Ano, je. Miroslav Horníček nám tady se svým typickým nadhledem a silnou dávkou ironie a sarkazmu, představuje pohled na individuálnost osobnosti, ale také na samý opak. Ztrátu individuality a podřízení se bezmyšlenkovité vizi. Rekapitulace druhé poloviny 30.let nejen v Evropě, je zde obohacena o záběry, které nelze nikde jinde vidět. Nacistické týdeníky i Hitlerova soukromá sbírka. Jediné co zde bohužel záměrně chybí, je obraz 30. let v Rusku, kde vládl neméně krvavou rukou druhý fanatik. Naopak ruský soldát, je zde ukázán jako hrdinný a skoro osamocený bojovník proti fašismu. Nebýt této nejspíše nutné zaujatosti, jednalo by se o naprosto bezchybný a objektivní obraz proměny jednoho civilizovaného a kulturně bohatého národa v loutky, které nemyslí, nýbrž pouze jednají. (02.04.2013)

Tenhle film byl natočen Sověty, o fašistech. I přes tento trochu nedůvěryhodný fakt se jedná o zajímavý snímek. Dozvíme se sice, že fašisti pocházejí převážně z podnikatelů, a válka že se v podstatě začala až roku 1941, kdy fašisti vtrhli do Sovětského svazu, ale to je tak vše, co se dá zpochybnit. Nejzajímavější jsou rozhodně různé dobové dokumenty, kupříkladu fašistický instruktážní film pro mladé manžele – ti by si v zájmu zachování árijské rasy měli tolerovat nevěry. Takřka okouzlující jsou i fotky Hitlera před zrcadlem, zkoušejícího si jednotlivá gesta. Ironický komentář Miroslava Horníčka (tedy Horníčkovo dabování komentáře původního) tento obraz vtipně prováže s praktickým použitím těchto gest na jakémsi srazu. Nemůže být účinnějšího zesměšnění německého diktátora, než obnažení jeho hereckých praktik. Stejně, snad i více, vtipně se film naváží do Mussoliniho. Na něm není směšná jeho přetvářka, ale on sám. Jeho grimasy ve chvílích, kdy doufal, že ho nikdo nesleduje stojí vskutku za všechny peníze. Nedá se samozřejmě říci, že se jedná o dokument, ve smyslu „to, co se vskutku stalo“. „Obyčejný fašismus“ si vybírá jen to co chce, jen to, co mu poslouží k zesměšnění fašistické ideologie. O to zajímavější je, že si nevymýšlí žádné vlastní cestičky, ale jednoduše čerpá z nacistických archivů – jen ať se zesměšní sami. Tedy než dokument, lze tento útvar označit za jakousi filmovou karikaturu. Karikaturu, která vás obohatí, i pobaví. (27.10.2005)

Místní intelektuálové a historikové samozřejmě v 80% případů nekomentují film, ale své názory na podstatu režimů a států, totalitarismus apod. Nechtěl jsem, ale musím položit tři otázky všem, co si myslí, že SSSR a nacistické Německo bylo stejné: 1) Jak je možné, že by totalitní režim mohl dokonale, jak sami tito uživatelé přiznávají, zachytit podstatu nacistické diktatury, když by tím odhaloval sám sebe? V tom případě by SSSR destabilizoval sám sebe před zraky svých občanů = diváků, čímž by se dostal do zvláštního rozporu, protože jako správný totalitní režim by měl likvidovat jakoukoliv známku vlastní pokleslosti, nedokonalosti atp. a likvidovat své kritiky, jímž by se de facto M. Romm stal. A ne, aby to natočil Mosfilm! /// 2) Spojená s první otázkou: Když kritizuji druhého člověka za špatné chování a sám se chovám identicky, nemůžu přeci z psychologického ani jiného hlediska přesně a výstižně odhalit příčiny špatnosti jeho chování. Jinak řečeno, jak je možné, že SSSR výstižně popsal nacismus, když se měl chovat stejně a pravé příčiny jeho chování mu měly být skryty, jelikož objektivního zhodnocení je schopno jen netotalitní vědomí? /// 3) Tento film je právě ukázkou, že SSSR byl schopen sebereflexe: vždyť kritice Stalinova kultu se nedalo díky popisu Mussoliniho/ Hitlera vyhnout a přesto je ve filmu velmi sugestivně zachycen, i když muselo být jasné, že jen 12 let po smrti Stalina to každý Rus pozná! Jak je tedy možné, že se totalita mění a sama kritizuje, když má být všemocná a neměnná, jelikož je přeci totalitní a ovládá všechno a všechny a nemá proto důvod ke změně? (06.06.2015)

Vynikající střihový dokument, který přes míru ironizace a nadsázky podává působivý i výmluvný obraz absurdity a z ní vyplývajícího nebezpečí fašistického a de facto jakéhokoliv jiného ideologického režimu. Film mi asocioval postupy Franka Capry u vytváření Zač jsme bojovali (využití záznamů diktátorů a využití charakteristických prvků - běžně konotujících teror a smrt - k jejich zesměšnění) a Oldřicha Lipského u filmu Happy End (zesílení intenzity filmu na základě ostrého významového i rétorického kontrastu mezi obrazem a zvukem). (12.06.2006)

Skvělý dokument a v dnešní době velmi aktuální. Kdysi jsem si myslela, že ideologie jako fašismus, nacismus, jsou už dávno pasé a nemohou znovu vzplanout. Opak je pravdou, korporátní fašismus nám dnes znovu vládne. A je jen krok ke genocidě, vzhledem k imigraci statisíců lidí, kteří nás nenávidí nejvíce na světě a touží po naší záhubě. Tento film by si měl dnes pustit každý, aby věděl, jak tento "obyčejný" fašismus probíhá, jaké má důsledky a jak končí. (02.04.2019)