Knír

Originalitu nemožno uprieť, ale príbehovo ma to akosi minulo. Na mňa to bolo až príliš otvorené a viacvýznamové. V podstate je možné akékoľvek vysvetlenie, ktoré divákovi napadne, a to nie je niečo, čo by som dokázal oceniť. Na záver som čakal nejakú pointu, avšak jediný poznatok, ktorý z konca vyšiel je, že tých možných vysvetlení existuje koľko len hrdlo ráčí a že všetko závisí len na fantázii diváka. Čistý priemer. 60/100 (17.11.2014)

Poněkud zmatené a poněkud nudné. 1) 29letý francouzský spisovatel, scénárista a režisér, absolvent studia politických věd v Paříži Emmanuel Carrère vydal La moustache jako svou třetí knihu v roce 1986 a o 19 let později ji zfilmoval. Velký fanoušek a znalec Philipa K. Dicka (napsal o něm biografii) se stejně jako on se zabýval posunem identity svých postav. Po zhlédnutí filmu si divák klade přirozenou otázku - co je skutečné a co není._____ 2) Spoiler. Komentátoři hýří pojmy jako demence, schizofrenie, ba dokonce paralelní vesmíry. Více či méně duchaplné výklady se střídají ve snaze přijít na to, co vlastně autor zamýšlel dílem sdělit. Nejjednoduší výklad je ten, co se sám nabízí z Markova pohledu - komplot protivné a zákeřné manželky vůči manželovi se snahou dostat ho mimo hru. Nebo je to zpočátku jen sen. Skutečnost začíná až v okamžiku, kdy Marca vidíme pojídat nudle někde v Hong Kongu. Markův knír jakožto kotva jeho vlastní identity může být dobrým námětem pro intelektuální rozhovory někde v Latinské čtvrti v kavárně u Seiny._____ 3) Mám ovšem dvě pochybnosti. První mi našeptává, jestli vůbec sám autor ví, jak to vlastně bylo. No a konečně se ptám sám sebe, zdali mi stojí za to, odhalovat skryté příčiny a okolnosti, když jsem se při filmu navzdory sympatickému 46letému Vincentu Lindonovi (Marc s knírem i bez) a "mysteriózním" okolnostem vlastně dost nudil. (10.06.2015)

Když psal Gogol o nose, proč by Carrere nemohl psát o kníru. Výsledek je tedy celkem prapodivný, ale možná je to také tím, že jsem filmové zpracování nepochopil a asi se o to ani vzhledem k velké únavě nesnažím. První půlka dobrá, slušně gradující, druhá půlka jako z jiného světa a taky fakticky vlastně jo - z druhé polokoule. Herecky jistý Lindon, zdatně sekundující Devos, Amalricovo vystoupení je směšné, mohl dostat více prostoru. (07.02.2017)

Film o chlápkovi, co si oholí knír a nikdo si toho nevšimne. To mě by se tedy nikdy nestalo. A ne, o mladém Stropnickém to není. Postupně se rozjíždějící docela psychárna. Začínající vcelku úsměvně, jako zvláštní, jemná komedie, narůstající takřka až do psychologického horroru. Jeden z těch filmů, u něhož je možné si závěr vyložit po svém. Což je fajn, protože snaha dopátrat se skutečného a tvůrci zamýšleného smyslu a výkladu, vás může postavit do situace hlavního hrdiny. A taky divák celý film přemýšlí, jestli to hlavnímu hrdinovi sluší více s knírkem nebo bez něj. Nijak to však na síle filmu, podpořené výtečnou hudbou Philipa Glasse, neubírá. Skvělá byla Emmanuelle Devos, která mi byla hrozně povědomá a byl jsem přesvědčen, že ji znám. Tak sympaticky a přirozeně působila. A přitom jsem zjistil, že jsem s ní ještě nic neviděl. (09.10.2016)

Po prečítaní synopsy k filmu „Fúzy“ môže nejednému divákovi mysľou prebehnúť viacero otázok súvisiacich so značnou originalitou príbehu, niektorým, ako užívateľovi nižšie, sa môže snímka ľahko prepojiť s dielom Davida Lyncha, čo je však, podľa mojej mienky, značne premrštené prirovnanie. Hraný debut Emmanuela Carrèra má všetky predpoklady zaujať náročné a rôznorodé divácke spektrum, lenže v takom prípade by sa snímka musela zaobísť bez fatálnych nedostatkov a preto je nutné poznamenať, že k hraniciam umeleckej originality hlavných tromfov Lynchovej filmografie sa nepribližuje ani v náznakoch. Hlavným problémom je prázdnota príbehu, keďže po vcelku solídnej úvodnej tretine, v ktorej sme oboznámení s problémom hlavnej postavy, sa film akoby zastaví, prestane rozpracovávať hlavnú líniu, namiesto toho len tápe a hľadá cesty ako naplniť celovečernú minutáž, čo sa naplno ukáže od momentu, keď sa titulná postava rozhodne pre radikálnu zmenu a odcestuje na Ďaleký východ za účelom znovuobjavenia seba samého či zdravého rozumu? V snímke naplno absentuje tak potrebná zneisťujúca atmosféra a postupne len navršuje kvantá nudných, naťahovaných a repetitívnych scén. Slabý scenár v kontraste s počiatočnou jednoduchou myšlienkou filmu preto smerujú k názoru, že tvorcovia sa mohli uspokojiť s krátkometrážnou formou zhruba polovičného rozsahu a netlačiť svoj film zbytočne do celovečerných 80 minút. Pochvalu si zaslúži maximálne Vincent Lindon, zručne preberajúci štafetu filmových schizofrenikov a skladateľ Philip Glass a jeho tradične vkusný hudobný minimalizmus. (17.01.2011)