Anna a vlci

Prvý film, ktorý som videl od slávneho Carlosa Sauru, ma trochu zaskočil, pretože som naň nebol pripravený. A tak mi chvíľu trvalo, než som ho začal vnímať v rovine symbolov a nie ako príbeh. Potom už to bol zaujímavý film s logickým a napriek tomu ohurujúcim záverom. Nedokážem však celkom prijať, že celý film je predohrou k záverečným 2 - 3 minútam. V každom prípade išlo o nadpriemerný zážitok, ktorý chvíľami vo mne evokoval atmosféru kníh Gabriela Garciu Marquéza. (03.02.2011)

Jeden z nejpůsobivějších snímků Carlose Saury a zároveň vynikající herecký výkon Geraldine Chaplin. Výchozí situace i pochmurný závěr evokují o dekádu starší "Deník komorné" Luise Buňuela". PS: Vydání tohoto titulu v Levných knihách je bezesporu záslužný počin, méně už provedení obalu, který stačí otočit a vyústění celého dramatu je tu shrnuto několika fotografiemi v celé své pochmurné kráse. Není divu, že je potom někdo z diváků zklamán odhadnutelností konce příběhu (viz Achabův komentář). Chcete-li se nechat překvapit, nedívejte se na rub obálky. (01.08.2007)

Byť dílčí akordy alegorie, dostupné patrně jen hodně poučeným španělským pamětníkům, vybledly, zážitek, který Saura nabízí, přetrvává. Jednu ze svých nejlepších úloh tu získala a beze zbytku využívá Geraldine Chaplinová. Za zdánlivým nadhledem a noblesou aristokracie se skrývá krutost jejích někdejších předků a nesporná zločinnost zakladatelů těchto často samozvaných elit. Psychologická důslednost v pojetí klíčových postav, se kterou Saura rovněž pracuje, jen dotahuje a zvýrazňuje výsledný dojem. Dojem, který je i racionálním poznáním. Že totiž totalita zleva je nepředstavitelná bez totality zprava. A naopak. (16.08.2010)

Upraveno v říjnu 2022. Anna a vlci: filmový politický jinotaj na Španělsko od Carlose Saury dosáhl svého dalšího vrcholu (vedle Zahrady rozkoší). Saura je nekompromisní ve svém alegorickém vytržení. Dům (tím je palác El pendolero, západně od Madridu) jako Španělsko, stářím a nemocemi poznamenaná žena jako Francisco Franco, tři synové jako základní struktury a nosné pilíře klerofašistického diktátorského režimu, mladá vychovatelka z ciziny jako závan svobody, jenž je zároveň svůdný, koketní, vysmívající, pobuřující a nepolapitelný. Saura do esteticky nakomponovaných obrazů Luise Cuadrada vnáší symbolismus, metafory, kritické volání, jízlivé zesměšňování a psychoanalytické odhalování. Nic ze základních principů španělského státotvorného uspořádání není v Saurově jinotajení ušetřeno: ani armáda, cenzura a udržování pořádku (tím se míří rovněž na policii), ani katolická církev, náboženská mystika a asketismus (byť alespoň nabízí možnost úniku z reality), ani buržoazie, funkce rodiny a sexualita, ani moc (jejíž samotný základ je invalidní a choromyslný). Saura rozpoutal uragán, ukazuje na traumata a neurózy toho, co tvoří atributy moci, a na obsese a následky, které z nich vyplývají. Hrdinou Saurovy bytostné poezie a politického jinotaje je Ana (pozoruhodná Geraldine Chaplin), mladá guvernantka, půvabného a svobodně bezstarostného zjevu, jenž dráždí vnější i vnitřní smysly. Sebeobranou proti esencím diktátorského uspořádání života je ironie, avšak důstojnost moci si jakékoliv znesvěcení nemůže nechat líbit. Obdivuhodně vykreslené jsou struktury moci frankistického režimu: přes asketismus do mystické náboženské extáze ponořující se, a tím i manipulující, Fernando - římskokatolický pilíř moci (velmi dobrý Fernando Fernán Gómez), poslušnost a uznání autority vyžadující José - armádní pilíř moci (vynikající José María Prada), sexuálně lačný Juan - rodinný a buržoazní pilíř moci (zajímavý José Vivó), a nakonec senilní a tělesně indisponovaná matka bratrů - hlava moci (dobrá Rafaela Aparicio). Z dalších rolí je třeba zmínit také Juanovu nešťastnou manželku Luchy (Charo Soriano). Anna a vlci, film je namířen na politické ukotvení španělské společnosti doby, spoutané tím diktátorským řetězem. Přesto má svůj přesah, neboť přespřílišné projevy svobody či zesměšňování moci musí být po zásluhách potrestáno, nehledě na formu režimu. Saura vykouzlil obdivuhodnou alegorickou poezii v aktech filmových obrazů. Pozoruhodný filmový prožitek! (21.10.2009)

Snímek je alegorií na diktátorskou vládu generála Franca. Je ale velmi složité číst mezi řádky, protože zpráva, která se v nich ukrývá, už poněkud vybledla. Pro nynější mladou generaci je to více než obtížné, protože si sedmdesátá léta minulého století nepamatuje a v současnosti se o nich už nemluví. Španělsko je teď jinou zemí a ten, kdo informace vyloženě nevyhledává, asi těžko pochopí, o čem film „Anna a vlci“ je. Ale i bez jakékoli znalosti jde o zajímavou podívanou. Je ale škoda, aby film ztratil svůj význam, proto je lepší si před zhlédnutím filmu nastudovat co nejvíce, protože jinak utrpení Anny vyzní naprázdno a budete mít pocit, že se díváte pouze na to, jak to chodí „u blbých na dvorku“. (09.03.2010)