Maminka slaví 100. narozeniny

Zatím jediný Saura, který mě nijak zvlášť nechytil – jako by se najednou rozhodl zahrát si na španělského Felliniho (spíš než na Buñuela), ale jeho filmovou magii chtěl nahradit prvky magického realismu ve scénáři; nemá to vášnivou vřelost, na kterou jsem u Saury zvyklý, jen jakousi burleskní jedovatost, nad kterou se dá uznale šklebit, ale ne upřímně smát, postavy, v kterých můžu rozeznávat všelijaké symboly, ale neumím s nimi soucítit, i když mám pocit, že se to ode mě čeká. Možná se mi rozsvítí, až uvidím Annu a vlky (teprve ex post jsem si tady přečetl, že na ni Maminka navazuje) a dozvím se, co že to chybí na zdi v Annině starém pokoji. (30.01.2017)

Ačkoliv holduju tvorbám režisérům se silným osobním vkladem a čímsi, co by se dalo nazvat autorským rukopisem, tak Carlos Saura mě svým stylem úplně míjí. Tento film jsem nepochopil a ani jeho předchozí díl mně nijak nezasáhl. Zkrátka nevím co tím režisér zamýšlel. Hranice mezi geniálním filmem a slátaninou může být někdy nepatrná a tento film bych do první jmenované skupiny nezařadil. Jediné co bych pochválil jsou slušené herecký výkony, které by se ale lépe vyjímaly třeba v nějakém filmu od Luise Buňuela. (21.06.2012)

Po Anne a vlkoch a Elise, mojom živote tretí Saura a stále s rovnakým výsledkom. Nerozumiem, nesmejem sa (aj keď je to označované ako komédia) a teším sa na záverečné titulky. Že sa odlišujem od väčšinového hodnotenia ma neprekvapuje, príjemne by ma však prekvapilo, keby som niekedy v budúcnosti videl Saurov film, po skončení ktorého by som uznanlivo pokýval hlavou a rozmýšľal, či je to na štyri alebo až na päť hviezdičiek. (22.02.2011)

Zatímco Anna a Vlci sázela na průhlednou a promyšlenou metaforu, jež působila spíše akademicky a nestrhávala, její překvapivé pokračování je úplně o něčem jiném. Je to neskutečně provokující film, který udeří diváka již svým úvodem, tím, jak postavy jednají a jaké mají vztahy - jako by film Anna a vlci byl zcela popřen, vymazán, zapomenut. Saura si rád zahrává s lidskou pamětí a staví na ní své složité narativy, zde si však dovolil zajít ještě dále - hra se totiž přesunula na paměť diváka, který má v hlavě příběh nebohé Anny mezi vlčí smečkou a při sledování jeho pokračování má nutkání vstoupit na plátno a křičet, jestli se všichni náhodou nezbláznili, copak si nepamatují na to, co se opravdu stalo, nebo jsou absolutní pokrytci? A právě na tomto pocitu a jakési bezmoci a zmatenosti z nových vztahů staví Saura svou další velkou metaforu, metaforu postfrankistické společnosti, v níž je náhle vše složitější, nejednoznačnější, zcela jiné. I samotná postava tyranské "maminky" jako symbolu španělské tradice a tyranie prochází neobyčejnou proměnou a stává se i přes své schopnosti novou obětí. Přidanou hodnotou k interpretační hře, která má nyní značně otevřený rámec (není nakonec důležitější hrdinčina autoterapie, snaha postavit se minulosti čelem?), je neuvěřitelná a zároveň krutá grotesknost a karnevalovost, jež nabývá vrcholu při bizarní narozeninové oslavě, jež se náhle zvrtává v geniální vizuální metaforu národního traumatu a jeho až pohádkové překonání znamenající jistou naději do budoucna. (25.11.2012)

Ve Španělsku mají tradici příběhy červené knihovny o krásném životě ve velkém domě na kopci. Jedním z velkých úkolů umění je demýtizace těchto pohádek. A tak nás Saura znovu provádí panoptikem různě zdegenerovaných postav, které jsou více méně otroky svých vášní a pudů. I když jednoduché v symbolice, stačí se podívat na pulty knihkupectví obložené falešnými přiběhy o tom, jak je krásné žít na kopci. A tak má pořád smysl natáčet takové filmy. Co se týče politické metafory Španělska, nic se zas tak nezměnilo.Uniformy a válka vymřely (Juan), milovník José objevil různorodost chtíče Evropy a vyrazil se svým penisem do světa, nu a spirituální Fernando si pořídil umělá křídla, která jsou mu nanic. Najednou je Španělsko plné slabých mužů typu Annin manžel, najednou se pro rychlý zisk všechno rozprodává. A do toho útočí Orient (pokoj dcery svůdkyně). (14.04.2009)