-
-
Timothy Garton Ash věnoval tomuto filmu 15stránkovou poznámku v knize „Středoevropan volbou“. Na str. 44 píše, že „Natáčení bylo obtížné. Jednou byla jeho skrytá kamera (kterou natáčel většinu dotazovaných nacistů) odhalena“ a cituje režiséra “Strávil jsem víc jak měsíc v nemocnici. Strašně mě zbili. Ukradli mi všechny materiály.“
(periHK)
-
-
Celkových 350 hodin filmového materiálu, které Lanzmann pořídil, jsou přístupné ke zhlédnutí na webových stránkách Muzea holokaustu Spojených států amerických.
(PetrHendrix)
-
-
Sestříhání filmu trvalo 2 roky.
(SafkaGuru)
Galahad
Přiznám se, že jsem dokument viděl naněkolikrát a v celku bych ho asi zhlédnout nedokázal. Režisér jistě mohl celý dokument nechat odvysílat jako seriál, nebo ho sestříhat na přijatelnější stopáž, ale jistě věděl co a proč to dělá. Celému počinu by se hlavně po formální stránce dala vytknout spousta věcí, ale tady šlo jen a jen o poselství, ukázat v plné nahotě zvěrstva, která si nikdo z nás nedovede ani představit. Ve filmu nevystupovali herci, nýbrž lidé kteří si museli projít peklem a kteří ani po 30 letech nedokázali popisovat události bez emocí ač se někteří snažili seč mohli. Nedivím se režisérovi, že jeho otázky zněly někdy toporně, když byl konfrontován s něčím takovým. Každý kdo dokument viděl celý a má byť jen špetku empatie, musí dát plný počet a tomu dobrákovi, který tu píše, že mu připadá neetické, že režisér zveřejnil jméno i tvář esesáka Suchomela, ač mu slíbil, že to neudělá, bych řekl tolik, že mně připadá neetické někomu slíbit koupel a místo vody na něj pustit plyn...(22.11.2008)
Ajantis
„...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. / / / Druhým způsobem, jak lze na film nahlížet (a který je ve filmu i naznačen), je ten z hlediska potřeba uchování svědectví o šo´a jakožto bezprecedentní události, jejímuž opakování může zabránit toliko udržení živé vzpomínky v paměti lidstva, pro které jsou výpovědi zúčastněných nezastupitelným prostředkem. S jejich odchodem se autentická hrůza proměňuje v odtažitá písmena na stranách knihy a později v zamlženou a nepochopitelnou nepravděpodobnost. Pohleďte tedy do tváří přeživších a vězte, že tohoto všeho jsou lidé – ba příslušníci druhdy nejkulturnějšího národa Evropy – schopni. Pod tímto zorným úhlem pozbývá hodnocení filmu jakéhokoli smyslu.(10.11.2008)
Ivoshek
Šoa je dokument, navíc postavený téměř výhradně na osobních výpovědích, a jako k takovému je potřeba k němu přistupovat. Pro někoho to může být nuda, může postrádat dramatičnost nebo větší příběhovost. Mně tohle ale sedlo přesně. Ať už si Lanzmann povídá s Glazarem, který jako jeden z mála utekl z Treblinky, s polským mašinfírou, starými zemědělci nebo s esesákem, co dělal strážného, stojí to za vidění.(27.10.2018)
DJ Lonely
Tak jsem poctivě zkoukl celých devět hodin tohoto dokumentu - pěkně na etapy, abych udržel pozornost. Vypovídající hodnotu to jistě má, nicméně právě zvolená délka a celková roztahanost sráží celkový dojem z tohoto jinak bezesporu vynikajícího dokumentu o holokaustu. Taky mi tam vadily (pro mě) uměle natahované pasáže s překladatelkou do francouzštiny, kdy každý rozhovor má zbytečně dojnásobný čas a když někdo mele každou půlminutu řečí, které nerozumím, tak mě to fakt dost nebaví a tříští mi to pozornost.(15.1.2018)
Zeck
Dílo, jehož dokonalost je v jeho jednoduchosti. Klasické rozhovory s lidmi, co to zvěrstvo zažili. Lidé by se měli z tohoto dokumentu poučit a mít úctu k lidskému životu, svobodě a cti. Bohužel i v dnešní době se najdou fanatici, co by něco podobného velice rádi zopakovali, bohužel se najdou zoufalci, kteří by u sledování tohoto dokumentu vymýšleli, jak zpochybnit vše, co v něm zaznělo. Toto dílo bych pustil všem lidem, kteří nadávají na nesvobodu slova, když se neonacistům zakazuje průchod městy. Dokumentaristé zaslouží obdiv, za velice vyčerpávající práci, při které úsudek z celého dokumentu nechají na samotných divácích a nesnaží se je přesvědčovat o tom, co by každé malé dítě mělo vědět. Dokument je v podstatě nehodnotitelný, protože výpověď lidí, kterým většinou umřela celá rodina uplně příšerným, těžko představitelným způsobem, se zkrátka nedá hodnotit jako nějáký hollywoodský trhák. Pokud mám ovšem zabránit zdejším idiotům, jako je magi1000, aby zmrvili celé dílo jen proto, že jsou debilové. Musím hodnotit, 100% !!!(9.11.2008)