Shoah představuje nestandardní dokumentární dílo zabývající se holocaustem. Více jak devítihodinový snímek je výsledkem pětadvacetileté práce autorů a neobsahuje žádné dobové záběry z války nebo obodobí těsně po konci války. Skládá se výhradně z výpovědí očitých svědků. Přeživší účastníci tehdejšího dění dostávají šanci zprostředkovat ve filmu svoje rozmanité zkušenosti a zachovat je tak pro další generace. Jejich vzpomínky často ožívají při návštěvě místa činu (např. tábor Treblinka), často to však není vůbec třeba. Zachycení výpovědi této odcházející generace je hlavním úkolem filmu, čemuž také Lanzmann mnohé podřídil. Vzniklo tak svou délkou i charakterem unikátní dílo, které v mnoha směrech překračuje hranice "pouhého" dokumentu.(jakub.uck)
Monumentální devítihodinový dokument na téma holocaustu. Divák se zde však nesetká s jediným dobovým záběrem, s jediným záběrem na vyhubelého žida, s jediným pohledem na kupu mrtvých těl. Síla dokumentu Šoa je jinde. V rozhovorech lidí, kteří byli téměř před půlstoletím takříkajíc "u toho". A to ze všech stran. Přeživší židé, vzpomínající na hrůzy a nelidské zacházení. Bývalí dozorci, kterým bych možná i věřil to, že z vražedné mašinérie neměli velkou radost. Setkáme se i s holičem, jehož úkolem bylo stříhat lidi chvíli předtím, než se vydali na "himmelweg". Stokrát vědomá hrůza z nacistického konečného řešení židovské otázky narůstá opět do dalších rozměrů, které mizí v nekonečnu. Devět hodin je jistě dlouhá doba. Sám jsem se díval po částech. Ale lze říct, že je i krátká. Velmi krátká. A to možná i v porovnání s hrůzou, kterou museli židé prožít, a i kdyby to byl jen okamžik, člověk by s ním žil po celý život. Pokud by mu byl nějaký další dopřán.(10.5.2009)
E. Fiedler, B. Siebertová, A. Kilian - Svědkové z továrny na smrt (Rybka Publishers, 2007), R. Vrba - Utekl jsem z Osvětimi (Sefer, 1998), J. Arad - Belzec, Sobibor, Treblinka (BBart, 2006), R. Glazar - Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (Torst, 1995), S. Zámečník - To bylo Dachau (Paseka, 2003), O. Kraus, E. Kulka - Noc a mlha (Naše vojsko, 1958), Y. Ternon - Genocidy XX. století (Themis, 1997), T. Kulišová - Malá pevnost Terezín (Naše vojsko, 1962), H. Amesbergerová, K. Auerová, B. Halbmayrová - Sexualizované násilí (BBart, 2005), D. Hájová - Ravensbrück (Naše vojsko, 1960) atd. atd. atd.............(10.11.2008)
Jakmile se tomu dá závažné téma a má to devět hodin, je to tak nějak automaticky považováno za skvělý film. Nemyslím si to. Tohle není dílo pro každého, to je jasné, ale nemyslím si ani, že by bylo výjimečné v tom, jak vyvražďování židů prezentuje. Ten film mi nepřišel silný, ale naopak únavný a nudný, nucení odpovědí spíše až kruté. A proč? Aby se natočil film, nebo aby zde zůstalo svědectví? No, nejsem si jistý.(11.1.2016)
"Je to těžké k poznání, ale tady je to místo. Tady pálili lidi. Hodně lidí." Aneb devítihodinové svědectví o holocaustu z první ruky jak obětí, tak strůjců (kteří samozřejmě o ničem nevěděli, nic netušili a vadilo jim to úplně nejvíc ze všech). Přístup filmařů je netypický v tom, že výpovědi nejsou doprovázeny dobovými záběry ani fotografiemi - na rozdíl od všech ostatních dokumentů se tu obětem devět hodin díváme do očí (pokud jsou ukazovány nějaké záběry, tak na dnešní stav míst, o kterých se mluví). To je jistě velmi neobvyklé a vševýpovědní. Obraz holocaustu si v hlavě musíme sami sestavit, není nám ukázán. To je velmi zajímavý přístup. A výsledek je vážně mrazivý. Nejen popisování samotného procesu, ale například i polští vesničani vykřikující jeden přes druhého, že Židi si to za ukřižování Ježíše stejně zasloužili... Lanzmanem shromážděné záběry tak rozhodně nejsou jen srdceryvným vzpomínáním, ale komplexním svědectvím.(10.3.2013)
„...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. / / / Druhým způsobem, jak lze na film nahlížet (a který je ve filmu i naznačen), je ten z hlediska potřeba uchování svědectví o šo´a jakožto bezprecedentní události, jejímuž opakování může zabránit toliko udržení živé vzpomínky v paměti lidstva, pro které jsou výpovědi zúčastněných nezastupitelným prostředkem. S jejich odchodem se autentická hrůza proměňuje v odtažitá písmena na stranách knihy a později v zamlženou a nepochopitelnou nepravděpodobnost. Pohleďte tedy do tváří přeživších a vězte, že tohoto všeho jsou lidé – ba příslušníci druhdy nejkulturnějšího národa Evropy – schopni. Pod tímto zorným úhlem pozbývá hodnocení filmu jakéhokoli smyslu.(10.11.2008)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Kulmon
Monumentální devítihodinový dokument na téma holocaustu. Divák se zde však nesetká s jediným dobovým záběrem, s jediným záběrem na vyhubelého žida, s jediným pohledem na kupu mrtvých těl. Síla dokumentu Šoa je jinde. V rozhovorech lidí, kteří byli téměř před půlstoletím takříkajíc "u toho". A to ze všech stran. Přeživší židé, vzpomínající na hrůzy a nelidské zacházení. Bývalí dozorci, kterým bych možná i věřil to, že z vražedné mašinérie neměli velkou radost. Setkáme se i s holičem, jehož úkolem bylo stříhat lidi chvíli předtím, než se vydali na "himmelweg". Stokrát vědomá hrůza z nacistického konečného řešení židovské otázky narůstá opět do dalších rozměrů, které mizí v nekonečnu. Devět hodin je jistě dlouhá doba. Sám jsem se díval po částech. Ale lze říct, že je i krátká. Velmi krátká. A to možná i v porovnání s hrůzou, kterou museli židé prožít, a i kdyby to byl jen okamžik, člověk by s ním žil po celý život. Pokud by mu byl nějaký další dopřán.(10.5.2009)
Crocuta
E. Fiedler, B. Siebertová, A. Kilian - Svědkové z továrny na smrt (Rybka Publishers, 2007), R. Vrba - Utekl jsem z Osvětimi (Sefer, 1998), J. Arad - Belzec, Sobibor, Treblinka (BBart, 2006), R. Glazar - Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (Torst, 1995), S. Zámečník - To bylo Dachau (Paseka, 2003), O. Kraus, E. Kulka - Noc a mlha (Naše vojsko, 1958), Y. Ternon - Genocidy XX. století (Themis, 1997), T. Kulišová - Malá pevnost Terezín (Naše vojsko, 1962), H. Amesbergerová, K. Auerová, B. Halbmayrová - Sexualizované násilí (BBart, 2005), D. Hájová - Ravensbrück (Naše vojsko, 1960) atd. atd. atd.............(10.11.2008)
kaylin
Jakmile se tomu dá závažné téma a má to devět hodin, je to tak nějak automaticky považováno za skvělý film. Nemyslím si to. Tohle není dílo pro každého, to je jasné, ale nemyslím si ani, že by bylo výjimečné v tom, jak vyvražďování židů prezentuje. Ten film mi nepřišel silný, ale naopak únavný a nudný, nucení odpovědí spíše až kruté. A proč? Aby se natočil film, nebo aby zde zůstalo svědectví? No, nejsem si jistý.(11.1.2016)
xxmartinxx
"Je to těžké k poznání, ale tady je to místo. Tady pálili lidi. Hodně lidí." Aneb devítihodinové svědectví o holocaustu z první ruky jak obětí, tak strůjců (kteří samozřejmě o ničem nevěděli, nic netušili a vadilo jim to úplně nejvíc ze všech). Přístup filmařů je netypický v tom, že výpovědi nejsou doprovázeny dobovými záběry ani fotografiemi - na rozdíl od všech ostatních dokumentů se tu obětem devět hodin díváme do očí (pokud jsou ukazovány nějaké záběry, tak na dnešní stav míst, o kterých se mluví). To je jistě velmi neobvyklé a vševýpovědní. Obraz holocaustu si v hlavě musíme sami sestavit, není nám ukázán. To je velmi zajímavý přístup. A výsledek je vážně mrazivý. Nejen popisování samotného procesu, ale například i polští vesničani vykřikující jeden přes druhého, že Židi si to za ukřižování Ježíše stejně zasloužili... Lanzmanem shromážděné záběry tak rozhodně nejsou jen srdceryvným vzpomínáním, ale komplexním svědectvím.(10.3.2013)
Ajantis
„...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. / / / Druhým způsobem, jak lze na film nahlížet (a který je ve filmu i naznačen), je ten z hlediska potřeba uchování svědectví o šo´a jakožto bezprecedentní události, jejímuž opakování může zabránit toliko udržení živé vzpomínky v paměti lidstva, pro které jsou výpovědi zúčastněných nezastupitelným prostředkem. S jejich odchodem se autentická hrůza proměňuje v odtažitá písmena na stranách knihy a později v zamlženou a nepochopitelnou nepravděpodobnost. Pohleďte tedy do tváří přeživších a vězte, že tohoto všeho jsou lidé – ba příslušníci druhdy nejkulturnějšího národa Evropy – schopni. Pod tímto zorným úhlem pozbývá hodnocení filmu jakéhokoli smyslu.(10.11.2008)