Šoa

Pozeral som to síce dva týždne ale stojím si za tvrdením, že 9 hodín bolo málo. Najdlhší film aký som zatiaľ videl rozpráva jeden smutný príbeh jedného smutného obdobia 2 svetovej vojny. Snímka sa skladá iba z rozhovorov tých ktorí prežili toto peklo. Autorova snaha a práca na ktorej robil 10 rokov vytvorila úžasnú mozaiku a najrealistikejší pohľad na vyhladzovacie tábory. V rozhovoroch sú zachytené otrasné príhody členov sonderkommanda, židov ktorí prežili ale aj obyvateľov dediniek pri týchto táboroch, nacistických dôstojníkov (tí mali ťažké otázky) až po zamestnancov železnice a samotného rušňovodiča. Po tomto dokumente som nezostal rozcítený, ani smutný... ale emočne prázdny rovnako ako židia (sonderkommando) ktorí zabíjali tisícky ľudí každý deň a už nemali žiadne pocity. Bez emócií akurát z otázkou ako sa toto všetko mohlo stať... (08.06.2017)

Jakmile se tomu dá závažné téma a má to devět hodin, je to tak nějak automaticky považováno za skvělý film. Nemyslím si to. Tohle není dílo pro každého, to je jasné, ale nemyslím si ani, že by bylo výjimečné v tom, jak vyvražďování židů prezentuje. Ten film mi nepřišel silný, ale naopak únavný a nudný, nucení odpovědí spíše až kruté. A proč? Aby se natočil film, nebo aby zde zůstalo svědectví? No, nejsem si jistý. (11.01.2016)

Ač se mi úplně nelíbí některé praktiky režiséra (někdy až moc velké tlačení na pilu - např. scéna v kadeřnictví, nedodržený slib neuvedení jména jednoho z vypovídajících atp.), jako celek je Šoa pro mě něčím mimořádným, co skutečně mezi snímky na dané téma nemá obdoby. Velice působivé, drásavé, ač 9 hodin dlouhé, neměla jsem pocit, že by tam bylo něco navíc. Myslím, že každý by měl ve svém životě najít čas (kdyby ne 9 hodin, tak třeba i jen polovina bude stačit) a podívat se. Abychom nezapomněli... (05.01.2019)

Deväť hodín trvajúca oral history o holocauste. Ako milovník kinematografie považujem takýto spôsob výpovedi o histórii zaujímavejší, ako strohú literatúru faktu. Pretože tá tiež vychádza zo spomienok ľudí. Šoa sa tvári, že na takejto ploche musí poskytnúť kvantá informácií, čo síce činí, na druhú stranu ale za takúto dĺžku môžu dva faktory. Pri prehovoroch nesledujeme titulky, ale čakáme, kým respondent odpovie a potom nám jeho odpoveď preloží tlmočníčka. A za druhé Lanzmann sa zopár krát opýta viac menej tú istú otázku po sebe a respondent stále odpovedá iba to isté. To je ale iba taký menší a dosť nepodstatný postreh. Že sa ľudstvo zo svojej histórie ponaučiť nedokáže a že utrpenie je náš osud, dokladá dnes napríklad vojna v Sýrii a dlhodobý konflikt v Sudáne. Preto si po pozretí Šoa nepoviete, že tak toto je už chvalabohu iba naša minulosť. Vyzerá to tak, že minulosťou sa vojnové hrôzy stanú až po vyhynutí ľudstva. (17.10.2016)

Tento film je pro mě vrcholným dílem na židovskou tématiku za období WWII. Několikahodinový dokument a svědectví o utrpení, křivdě, sadismu a byrokratickém kolosu na smrt. Jedna z myšlenek filmu, které zazněly jsou pro mě zcela zásadní při posuzování otázky chovaní jedince v extrémních situacích:"Vždy když potkám nějakého dobráka, co mi nabízí nějakou službu, jídlo, peníze a je přátelský, vždycky si položím otázku... jak moc zvěrsky by se tento člověk asi choval, kdyby pracoval v Osvětimi" (citace není přesná, je to několik let zpět, co jsem ten film viděla).... Lidé nemají role černobíle jako tomu bývá ve filmech - ten sadista, jehož pracovní náplní je mlátit židovské vězně, poté co příjde domů, je ten nejgalantnější muž a vzdělaný mladý intelektuál. Aneb průměrný potencionální dozorce Osvětmi chodí každý den okolo nás, kupuje si noviny, obědvá s námi v restauraci, povídá si s námi na vážná témata a v tramvaji vás pustí sednout (29.12.2009)