Takeshis'

Kitano vzal všechno, co ho napadlo a to dal do filmu. A proložil to zabíjením. Mimochodem řemeslně hezky zvládnutým zabíjením. Ale smysl to nedávalo. Jo, bylo to svým způsobem zajímavý, místama vtipný, místama vripný. Asi si dost dělal prdel sám ze sebe. Nevím, co tím chtěl jakuza básník říct. Každopádně Kitanovi to s bouchačkou v ruce sluší (na rozdíl od té růžové košile se zelenejma flekama). (08.08.2008)

Takeshi Kitano si jednoho dne řekl, že už má dost označení japonský Tarantino a natočí pro změnu něco ve stylu Feliniho a Buňuela. Vznikl film, který je inspirovaný Kitanovými zkušenostmi z filmového světa, kde se kříží cesty slavné filmové hvězdy akčních filmů, která sice pohrdá projevy obdivu, ale zároveň si je narcistně užívá, a tuctového loosera, který vymatá castingy v zoufalé snaze získat aspoň malou roličku a zatím přežívá ze dne na den. Oba muži jsou si k nerozeznání podobni, ale jejich postavení a možnosti se nebetyčně liší. Zároveň se ve snímku prolíná reálný život s tím umělým filmovým světem tak, že podobně jako v Buňuelových filmech divák neví, na čem je a zda se před ním odehrává něčí sen, halucinace nebo realita. Kitano určitě nenatočil hloupý film, po pravdě řečeno jeho problém spočívá spíš v tom, že je chytřejší než převážná většina diváků. Zároveň je to ale snímek těžce manýristický, sebestředný až pozérský. A není ani tak rafinovaný a nemá tak kvalitní scénář jako nejlepší úlety Davida Lynche. V poslední třetině už upadá Takeshi Kitano do stereotypu a až příliš často se řídí heslem když nevíš, jak dál, prostě to tam všechno vystřílej. Nebyl by to Kitano, aby tam přece jen nebyl pořádný kousek Tarantina v podobě divokých přestřelek a černého humoru založeného na násilí. Kitano si tenhle film natočil pro radost sám sobě a svého fanklubu, takže si ho nejlíp pro slušnou řádku odkazů vychutná ten, kdo jeho tvorbu důkladně zná. Za sebe ale můžu říct, že se Kitanovi jeho snímek poněkud rozjíždí pod rukama a je vstřícný ke svým divákům asi jako Jirmush nebo Tarkovskij, tzn. že minimálně. Celkový dojem: 60 %. Jinak je to film, který si vychutnají nejlépe (pseudo)intelektuálové, které baví luštit všechna východiska a všechny odkazy filmu. (30.07.2012)

Z posledních filmů božského Takeshiho jsem začínal mít dojem, že začíná být strašně sebestředný a namyšlený. Tento film to naplno dokazuje a pro nejaponského diváka, který celou jeho tvorbu neviděl třikrát to je dost těžké dílko. Musíte aspoň trochu Takeshiho znát. Přesto je pro mě stále na co se dívat a nad některými nápady žasnu pořád dokola. (31.07.2006)

Čistý exhibicionismus bez hlubšího smyslu. Takešimu Kitanovi nelze upřít neobyčejně svérázný smysl pro humor, leč jeho příběh postrádá nosnou dějovou linii, která by ho někam dovedla. Některé scénky jsou mně svou absurditou a scestným humorem hodně blízké, dokonce mi svým stylem (byť VELICE vzdáleně) připomínají "Muže z Acapulca" (1973) s Jean-Paul Belmondem v hlavní roli - ale ve výsledku se dostavilo neurčité zklamání, které při nejlepší vůli nemůžu označit jako lehké. Možná proto, že jsem čekala finále, které mě ohromí, díky kterému do sebe všechny dílky skládačky bez problémů zapadnou - a namísto toho se mi dostalo pointy jen velice nedomrlé ... 2,5* ... P.S.: Možná u mě hraje roli neznalost - nemám z čeho vycházet, protože ze všech filmů, které Takeši Kitano režíroval, jsem prozatím viděla jenom snímek "Samuraj" (2003). Přesto si za svým hodnocením stojím - a přeju vám hezké sny ... pokud možno na hony vzdálené snům pokladního Kitana - nebo režiséra Kitana ... myslím, že to vyjde nastejno. (24.11.2014)

Což o to, vlastně je to i docela můj šálek čaje. Problém je, že bych od Kitana čekal v takto "artovém" snímku o dost víc. Mnoho nápadů je dobrých, ale nedrží příliš dobře pohromadě - některé lze bez nadsázky označit za zcela samoúčelné (možná je za tím "dalíovský" záměr, přimět lidi hledat významy kde nejsou a pak se bavit jejich hloupostí, viz třeba scéna s DJingem atp. - pěkné a stylové, na druhou stranu: hromada uhlí je pořád hromada uhlí). To by mi samo o sobě tolik nevadilo, problém jsem měl spíše s tím, že zkraje je film dynamický, z větší části se vypointuje dlouho před koncem a poté následuje smršť scén, kde množství těch samoúčelných je náhle v násobné koncentraci, čímž se snímek jakoby "roztříští" (k jeho neprospěchu, podle mě). Vizuální a vůbec formální stránka mi vyhovuje, množství aluzí je zábavné a člověk bude patrně objevovat další a další, libůstkou je třeba účast Beata Kyoshiho (který se objevil už v Kikujirovi), bývalého Kitanova komediálního partnera, s nímž začínali. Jeden z těch kousků, které režisér točí mnohem víc pro sebe, než pro diváky (jimž to kompenzuje několika vtipnými, zlý jazyk by řekl "prvoplánově podbízivými", scénami), v případě TK to navíc nabírá až rysy jakési autoterapie. (25.02.2010)