5 centimetrů za sekundu

Chápu, že se to někomu líbí, chápu, že toho někoho dokáže oslovit a že si ten film dokáže naprosto zamilovat. Chápu to a těm lidem to přeju. Ale pokud patříte do jedné z těch skupin, radši můj komentář dál nečtěte, nechci vás naštvat. Všichni tu jsou uchvácení animací, avšak mě přišlo, že je jenom dobrá. Vadilo mi, jak je to místy strašně přebarvičkované a i když ji zde někteří uživatelé vynášejí do nebes, ani v tomhle mi nepřišlo, že by byla bůhvíjak propracovaná. Některé detaily ano, ale třeba to, že postavám někdy chybí nosy nebo že jenom trošku zdálky vypadají jak šablony, to mi nepřijde jako vypiplaná animace detailů... Dále příběh. Ten je zajímavý jenom v první kapitole, kde má o čem vyprávět a když pominu citové vydírání, je sám o sobě silný. Chybí mu jen to, že o hlavních postavách nám řekne jen to, že jsou do sebe zamilované. Nic víc. To je ale právě špatně, protože jestli mě to má dojmout, tak prostě chci o nich něco vědět, ne jen to, že existují. Tenhle nedostatek se to trapně snaží vynahradit skrze poetiku a dojemnou hudbu, ale evidentně to režisérovi zabralo, když to tu má 81%... Druhá část se zabývá jenom příběhem Akari, která se - bůhvíproč, co by mi to ten film vysvětloval, že? - vykašlala na Takakiho a už si spolu ani nepíšou, zato ona se zamilovala do někoho jiného. A ta část se jmenuje Kosmonaut, bezdůvodně. Třetí a závěrečná část je už jenom vata, zbytečná výplň, kdybych chtěl být fakt hodný, řeknu, že je to pokus o závěr. Dokonce zde i hraje písnička, žánrem úplně jiná než to, co zde zatím hrálo a je u ní lyrcis, abychom si taky mohli zazpívat. Proč to tam je jsem taky nepochopil, prostě Japonci, asi si u svých dojáků rádi zazpívají. Tak jako tak tomu chybí nějaká síla, chybí tomu (i když to má být hlavně pocitový film) aspoň drobná charakteristika postav, chybí tomu něco, co by z toho udělalo víc, než jen doják pro holky. Já holt holka nejsem, rozhodně nejsem fanda anime a tak to nedocením. Pardon. Chtěl jsem to vidět kvůli tomu, že jsem si nedokázal představit poetický animovaný film - no tak jsem to viděl. Aspoň že to mělo jen hodinu, po první kapitole už mě to stejně začalo nudit. 2* (23.09.2020)

Spomienková a vizuálne úchvatná meditácia na tému čas a láska v podaní jedného z najtalentovanejších animátorov súčasnosti Makoto Šinkaia. Ruka v ruke s dvorným skladateľom Tenmonom vytvorili ďalší krásny príbeh, plný nádherných myšlienok a pocitov starostlivo schovaných pod každú snehovú vločku, pod každý okvetný lístok sakury. Pre mňa krásne potvrdenie autorovho majstrovstva, ktoré hlavne v snežných scénach pôsobí ako z iného vesmíru. Po dopozeraní mám strašnú chuť prechádzať sa jeho svetom a sledovať osudy hrdinov tak aby si ma nevšimli, len aby som mohol byť bližšie k atmosfére tohto pozoruhodného diela. (04.05.2014)

Audiovizuální stránka v některých momentech naprosto geniálně dokonalá a to ani ne tim stylem, že by to najendou na diváka film vybalil na plný koule jako Ghost in the shell 2, že se skoro už nedalo sledovat nic jinýho, ale všechny ty detaily a osvětlení z toho udělaly takovou přirozenou vizuální parádu, nicméně příběhově mi to přišlo dost nudný a nějak sem si ty kreslený postavy nedokázal moc oblíbit a tak mě to příliš nezajímalo a následně sem se v příběhu trošku motal. (11.09.2008)

Film jímavé krásy, která si mě zcela podmanila. Zprvu se mi zdálo, že je to jen sled nádherných obrázků (místy na hranici fotorealističnosti), volně pospojovaných v lyrickém duchu do melancholického vyznění, které v posledku přechází do ušlechtilé nudy, ale není to pravda. Tento film je v první řadě výletem do hezčího světa, z něhož se nechce vracet a kde možná nahlédnete některé aspekty svého života v jiném světle. Výjimečný zážitek, který si chci uchovat v paměti co nejdéle. (04.11.2013)

A já se k Shinkaiovi přiblizuji ani ne 1 cm za rok, protože recenzi vskutku píši o pár kilometrů blíž k Japonsku než obyčejně. Legrácky stranou, jeho scénáristický styl plný fantazírování doposud nedokázal ve mně zažehnout jakýkoliv druh příjemnějšího pozdvižení a přitom úvodní příběh k tomu měl fajn náběh. Líbí se mi motivační vyprávění o překonávání hranic neznáma k dosažení vytouženého cíle a to ústřední dvojice s naivní ale zarputilou obětavostí činí. Člověka ze západní hemisféry může překvapit konečná netečnost, skromnost ve vyjadřování a projevování citů a emocí, ale přítomné milé souznění hřeje na srdci. I když chápu poselství dalších 2 příběhů, tak mám ve stínu předchozího dílu problém najít logiku chování nejen ústřední dvojice, ale celkově filosofického pojetí tématiky. I když se domnívám, že následující 2/3 anime je o poetickém smutnění nad mírnou osudovostí a citové vytrvalosti, nakonec v mé mysli se to nechtěně vyjímá jako kritika nemohoucnosti. Scénář tomu všemu nenápadně pomáhá přímým uhýbáním od vysvětlování podstatných faktů a nikdy neodpoví na úplně banální otázky typu: "Proč se opět nejelo vlakem? Proč se nevolalo a jen psalo?". I když si nemyslím, že jsem citově vyprahlý, asi jsem už přílíš zvyklý a uzemněný nekonečnou várkou japonského afektovaného a prožívaného nepřiznávání lásky, že další variace k tomuto nepochopitelnému činu a čekání na Godota mě nevytrhnou. Neměl jsem pocit, že je to láska století. Neměl jsem pocit, že jsem dostal pádné důvody k tomu, aby mi bylo líto nevykonané grandiozity anebo naopak uznale přikývl: "Jo, tak přesně takový je život!". Nejlepším prvkem, jako už ostatně vždy u Shinkaie, jsou krásné obrázky doprovázené buďto citlivě zvoleným hudebním doprovodem anebo decentním japonským popíkem. Pokud to úmorné vlečení v něčem ocením, tak je to právě vychutnávání si audiovizuálu, který je skvostný. Ale jen za něj 5* nikdy nedám. (18.01.2022)