Za mraky

Vypadá to, že snímek u mnoha lidí narazí tím, že způsob jakým se postavy seznamují neodpovídá běžné zkušenosti. Možná je ale důležitější zamyslet se nad tím, jak postavy a jejich jednání zapadají do celkového filmu a jeho poselství, než jejich psychologii porovnávat s realitou. Tvůrcům o to konec konců ani nešlo. Další (nepřekonatelnou) překážkou nejspíš bude netypicky kanonizované vyprávění, které diváka nutí k zamyšlení. To ovšem způsobuje neskutečnou bolest, a divák očekávající uzavřený celek hodný brzkého zapomění se bude této bolesti vyhýbat. Film lze doporučit patrně jen těm, kteří ví co od Wenderse a Antonioniho očekávat. (07.04.2009)

Dvě natolik silné osobnosti jako Wenders a Antonioni se při realizaci tohoto filmu neměli sejít, neboť vzniklo dílo až příliš oduševnělé a přepoetizované. Jednotliví hrdinové, kteří vystupují ve čtyřech povídkách, ze sebe neustále soukají nějaká moudra a jejich chování postrádá punc reálnosti. K tomu neustále dlouhé záběry, jenž mají prohloubit již tak zveličelou citovost, začínají po několika minutách nudit, otravovat. Téma příběhů se primárně točí kolem vztahů mezi ženami a muži, přesto značně okleštěně. Jednoznačné zklamání... (18.04.2004)

Antonioniho jsem nikdy nemusel, Wenders naopak patri mezi me oblibence. Byl jsem zvedav, co vznikne ze spojeni techto dvou protipolu a musim tedy konstatovat, ze nic, co by zvedalo ze zidle. Nebyt zaverecne povidky a hudby v ni a v titulcich, bylo by hodnoceni jeste nizsi. Zde jsou duvody: 1) Film ve mne nedokazal vyvolat jakekoliv citeni s postavami, dialogy byly studene "ako psi nufak", jak napsal Radko (presne a vystizne). 2) Z prehnaneho mnozstvi filozofickych myslenek si divak v tom zmatku odnese stezi jednu. 3) Nechci byt cynicky, ale hudbu, ktera podkreslovala milostne sceny, jsem naposledy slysel v Denicich cervenych strevicku (vyjimku tvori jiz zminena ctvrta povidka a titulky -nevyrovnanost formalniho prvku filmu). 4) Az na ctvrtou povidku chybel pribehum bod zvratu ci nejake prekvapeni. Od jejich expozice se nic nezmenilo - dva lide se na zacatku povidky potkali a zamilovali do sebe, ac jejich laska nebyla naplnena, a milovali se az do konce, ac jejich laska stale neni naplnena... muz na zacatku povidky podvadi svou zenu a tak je tomu i na konci... V treti povidce uz sledujeme pokus, ktery vsak pusobi velmi neverohodne ("uz mi nevolej..."). Ctvrta povidka nam konecne neco prekvapiveho v zaveru prinese a sice, ze divak zjisti, ze divka patri k... (nebudu prozrazovat), avsak je uz hodne pozde na to, aby to spasilo cely film (nevyrovnanost scenare - nebo chcete-li syzetu - filmu). 5) Kamera jezdici ulickami mest je sice pekna, ale nijak napadita a brzy zacina nudit. Na zaver je treba prece jen smeknout pred Wendersem, ze se pro sveho tezce zdravotne postizeneho kolegu dokazal obetovat a de facto mu svou ucasti na filmu umoznit jeste neco natocit. A ze dokazal slovy docela presvedcive vylicit dusevni rozpolozeni rezisera-umelce. To je vsak jeden z mala dobrych okamziku ve filmu. Optimalni hodnoceni by bylo 1 a pul hvezdicky, jelikoz to vsak nejde, snad jen z ucty k velkemu jmenu filmove historie zaviram oci a davam dve. (08.05.2006)

Neobvyklý film, zvláštní postavy, celé je to o pocitech, vnímání lásky ve více podobách a propojené nití, kterou byl John Malkovich, sám tápající v této oblasti. Za mraky není film pro každého a pro každou dobu. Na tohle musí být to správné naladění duše a srdce, možná svíčka se sklenkou vína, nevím. Jen jedno vím, že s dabingem se jim to vymklo z rukou, ztratila se tím polovina té kouzelné atmosféry. (20.12.2015)

Za mraky... Michelangelo Antonioni s Wimem Wendersem zpracovali literární námět italského filmaře. Jde o Michelangelovo velmi zdařilé rozloučení s dlouhometrážním filmem. Je osobní, více filozofuje a snaží se odhalit umělcovu duši v nahotě i v neustálé touze po nových rozměrech vědomostí i bytí. Jde o pocity, jde o nezachytitelné impulsy, jde o těžce uchopitelná zákoutí života. Půvab lidské existence je zachycena v tazích filmové kamery, Éros je nejsilnějším pudem lidského konání ve smyslnosti i mučednického sebetrýznění a absurdita žití se skládá do neposedně lehkonohých veršů životní laskavosti, moudrosti a porozumění. Rozverně tančí a zpívá, bezelstně přemýšlí, podléhá i odolává, poznává, odzbrojuje bezprostředností. Pocit osamělosti posunul svůj symbolický význam, Antonioni rozsvítil své nitro a ozářil duhu života. Pozorovatelem a konferenciérem poetické filozofie života je filmový režisér (příjemný John Malkovich). Je prostředníkem mezi slavným Italem a diváky, uvádí myšlenky v život, slyší vyprávět veselý letní vítr o mileneckých objetích. Chvilka štěstí a zahnání osamělosti a strachu. Mužské smutné i veselé hrdiny se sklony k slabosti zastupuje ozvěna touhy i zdrženlivosti Silvano (Kim Rossi Stuart), nerozhodný a pohodlný Roberto (Peter Weller), překvapený a vyléčený Carlo (Jean Reno), vytrvale zamilovaný mladík Niccolò (Vincent Perez) a malíř a duch života (Marcello Mastroianni). Křehkou a zranitelnější polovinu života zastupuje bezelstně otevřená Carmen (Inés Sastre), chvilkové bezpečné a očistné útočiště naleznoucí mladá prodavačka (Sophie Marceau), impulsivně přímá Olga (Chiara Caselli), Robertova trpící manželka Patricia (Fanny Ardant), z vášní života vystrašená cudná budoucí jeptiška (Irène Jacob) a závan elegance života (Jeanne Moreau). Za mraky je poeticky filozofující film, se kterým se italský intelektuál stylově rozloučil z dlouhometrážní hranou tvorbou. Umělcova pocta a vyznání životu. (20.06.2018)