poster

Hráči (divadelní záznam)

Komedie

Československo, 1983, 118 min

Scénář:

Nikolaj Vasiljevič Gogol (divadelní hra)
  • Katzenklo
    *****

    Hodnotím verzi z Divadla v Dlouhé, rok 2014. Školní představení se ukázalo býti překvapivě zábavnou a svižnou satirou, jež se pravděpodobně od originálu Nikolaje Vasiljeviče Gogola příliš nevzdaluje, ale přeci párkrát elegantně odkazuje na současnou českou politiku a německou politiku čtyřicátých let (rozumějte nacisty). Příběh o jednom velkém podvodu je názornou ukázkou toho, čemu se říká plot twist. Vřele doporučuji.(9.5.2014)

  • Aky
    *****

    Už jsem to tu asi někde psal. Zdá se mi, že Češi se svým skeptickým a ironickým pohledem na hlubokou ruskou duši dokáží interpretovat ruské klasiky lépe a věrněji než sami Rusové. Nemají v sobě překážku národní nabubřelosti a dovedou proto být stejně nemilosrdní jako ruští klasici. Tato inscenace je jedna z těch, které o tom přinášejí důkaz.(13.7.2011)

  • Adam Bernau
    ****

    Kdysi jsem v TV viděl pravděpodobně tohle a bylo to nesrovnatelně ostřejší. Ale už si to moc nepamatuju, takže ke smočkovině: Na první dojem klauniáda ("sounáležitost s diváky v sále"?), což ruší. Ale na druhý dojem ta klaunská exprese Abrháma s Kodetem Gogola vynikajícím způsobem vytěžuje. Icharev je Abrhámovým přehnaným verbálním projevem skvěle psychologizován, Icharev neví, že v každičkém monologu sám sebe shazuje; cítímeť z mnohého jeho sebevědomého slovního projevu potlačenou nejistotu, strach z vlastní nezdatnosti, nepřiznanou neosvobozenost od konvenční morálky i duševní klopotnost jeho lpění na sebeidolu a ovšem nepřiznanost hazardu jako náhražkové emoční potřeby. To není jedno z prostě možných chápání Ichareva (nechceme-li se ztrapňovat nějakým "však víme, co se skrývá za fasádou"), to je Abrhámova interpretace, na první pohled fraškózní. Icharevovým pravým protipólem je však Sisoj Psojič (totiž pokud ho uzávorkujeme jako skutečného "úředníka z banky") a to nejen jako prototyp malého prospěcháře (proti Icharevovu sebeidealismu Velkého Vítězení), ale hlavně jako toho, kdo je cele při pragmatu, jímž není nic jiného než snadný zisk bez přívlastků a maximální možné uplatnění své omezené moci. Sebevědomí Sisoje Psojiče je přízemní, ale právem neotřesitelné, kdežto o Icharevovi platí přesný opak, přičemž v záři svého sebeideálu nevidí, že jeho schopnost kontrolovat pragma, na níž si tak zakládá, je ve skutečnosti chabá. Kodetův opulentní projev pak dává excelentně vyniknout všem těm komickým hrátkám s různými druhy a polohami rámcového fenoménu, jímž je nepoctivá ziskuchtivost, což že se ideálně doplňuje s Icharevovými monology jako rub s lícem, nemusím zdůrazňovat. Síla Gogolovy hry je pak zvláště v tom, že nejen toto je rubem onomu, ale i naopak. Rámcové téma skvěle obohacují např. ty momenty opatrného vzájemného přistupování v distanci (především při seznámení Ichareva s partou). Vedle koncertujícího Kodeta jsou Nárožný se Zahajským, nikterak špatně hrající, bohužel téměř jen statisty, naopak Středa je mu přesným protihráčem. Kotva milej jako vždy, Štibich spíš průměrný, starý Glov možná až moc senilní, Hrušínský v "husarském" výstupu ještě dobrý, ale v závěru slabý. Podstatnou vadou však je, že Abrhámova klaunská sebeshazující exprese je v celém závěru (od odjezdu party) už příliš přehnaná a finálnímu vyznění dost škodí. Krom toho různé "aktualizační" vtípky vkládané do Gogolova textu v průběhu celé hry jsou v kontextu doby provedení sice trefné (a diváky v sále vděčně přijímány), ale samotnou hru spíš ruší a v jejím rámci nějak moc vtipně nevyznívají. Než i tak lze říci, že tato adaptace a provedení Gogolových Hráčů jsou velmi dobré. A dobře provedeni jsou Gogolovi Hráči geniální hra.(10.9.2016)

  • sportovec
    *****

    Pověstná produkce stále špičkové přední pražské divadelní scény se vyznačuje celou řadou pozoruhodných inscenačních počinů již drahná desetiletí. Co se z jedné strany může jevit jako stereotyp, je z druhé nejlepším možmým vysvědčením pro skutečnou kvalitu. Představení, které svým inscenačním zázrakem povýšilo někdejší jednoaktovku na plnohodnotné celovečerní divácká zažívání, nese všechny znaky své skvělé divadelní scény. Hraní si s ruským svérázem, doslova dělové salvy aktualizačních posunů a maloposunů, pro dnešního diváka již takřka nesrozumitelných, herecké výkony zejména Josefa Abrháma a Jiřího Kodeta, jejichž zřetelnou nadčasovost nezpochybní ani největší škarohlíd. Abych netonul ve smršti pochval, kterou jsem sám vyvolal, nemohu neupozornit, že představení nese současně náznaky určité prézentnosti, tj. znatelně oslabené schopnosti dokreslit a do režijní koncepce pojmout v náležité míře alespoň esenci toho, co v rámci svých časohistorických kontextových souřadnic do ní kdysi vložil Gogol. Tato mikroskopická piha na kráse však nemění nic - a ani měnit nechce - na předcházejících konstatacích tohoto komentáře.(14.6.2009)

  • gudaulin
    *****

    Hodně zdařilé spojení ruské klasiky z pera satirika N. V. Gogola a členů souboru Činoherního klubu z doby jejich největší slávy. Tady člověk pochopí, co znamená dokonale sehraná herecká parta a herecké nasazení. Komedie, která mluví k dnešku, konec konců je o lidských slabostech, které nás doprovází od nepaměti. Hráči se dají považovat za jakýsi předobraz dnešních populárních britských Podfukářů a jiných rafinovaných podvodnických partiček. Celkový dojem: 95 %.(5.3.2015)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace