Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Podraz podle ruského klasika. Úspěšná adaptace komedie N. V. Gogola v Činoherním klubu v Praze. Ve své době sklízelo velký úspěch představení Činoherního klubu podle N. V. Gogola Hráči (hrálo se v letech 1982 – 1991, televizní záznam je z roku 1983), ale svým příběhem okradeného podvodníka má potenciál zaujmout i dnes. Představení v režii L. Smočka stojí na kvalitním textu v překladu L. Suchařípy a přesně vyprofilovaných hereckých výkonech. Do malého městečka přijíždí profesionální karetní hráč a podvodník Icharev (J. Abrhám) s plánem pokud možno oškubat nějakou tu místní kavku. Stejný plán má ovšem i trojice místních vykutálených podvodníků (J. Kodet, P. Nárožný a J. Zahajský). Chtějí si s Icharevem zahrát karty, ale vzájemně hned poznají, co jsou zač. Zábava přesto pokračuje, hráči se chlubí svými úspěchy, svěřují si své techniky. Partička ovšem zalituje, že nemá, s kým by si zahrála. Je tu sice místní statkář Glov, ale ten se kartám vyhýbá jako čert kříži. A přitom právě čeká od banky dvě stě tisíc rublů za prodaný kus pole. Pánové ovšem o svou šanci nepřijdou. Glov sice odjíždí, ale nechává v hostinci svého syna, aby peníze vyzvedl. Hra může začít. Kdo na koho tady ušil kolosální podraz? (Česká televize)

(více)

Recenze (32)

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Kdysi jsem v TV viděl pravděpodobně tohle a bylo to nesrovnatelně ostřejší. Ale už si to moc nepamatuju, takže ke smočkovině: Na první dojem klauniáda ("sounáležitost s diváky v sále"?), což ruší. Ale na druhý dojem ta klaunská exprese Abrháma s Kodetem Gogola vynikajícím způsobem vytěžuje. Icharev je Abrhámovým přehnaným verbálním projevem skvěle psychologizován, Icharev neví, že v každičkém monologu sám sebe shazuje; cítímeť z mnohého jeho sebevědomého slovního projevu potlačenou nejistotu, strach z vlastní nezdatnosti, nepřiznanou neosvobozenost od konvenční morálky i duševní klopotnost jeho lpění na sebeidolu a ovšem nepřiznanost hazardu jako náhražkové emoční potřeby. To není jedno z prostě možných chápání Ichareva (nechceme-li se ztrapňovat nějakým "však víme, co se skrývá za fasádou"), to je Abrhámova interpretace, na první pohled fraškózní. Icharevovým pravým protipólem je však Sisoj Psojič (totiž pokud ho uzávorkujeme jako skutečného "úředníka z banky") a to nejen jako prototyp malého prospěcháře (proti Icharevovu sebeidealismu Velkého Vítězení), ale hlavně jako toho, kdo je cele při pragmatu, jímž není nic jiného než snadný zisk bez přívlastků a maximální možné uplatnění své omezené moci. Sebevědomí Sisoje Psojiče je přízemní, ale právem neotřesitelné, kdežto o Icharevovi platí přesný opak, přičemž v záři svého sebeideálu nevidí, že jeho schopnost kontrolovat pragma, na níž si tak zakládá, je ve skutečnosti chabá. Kodetův opulentní projev pak dává excelentně vyniknout všem těm komickým hrátkám s různými druhy a polohami rámcového fenoménu, jímž je nepoctivá ziskuchtivost, což že se ideálně doplňuje s Icharevovými monology jako rub s lícem, nemusím zdůrazňovat. Síla Gogolovy hry je pak zvláště v tom, že nejen toto je rubem onomu, ale i naopak. Rámcové téma skvěle obohacují např. ty momenty opatrného vzájemného přistupování v distanci (především při seznámení Ichareva s partou). Vedle koncertujícího Kodeta jsou Nárožný se Zahajským, nikterak špatně hrající, bohužel téměř jen statisty, naopak Středa je mu přesným protihráčem. Kotva milej jako vždy, Štibich spíš průměrný, starý Glov možná až moc senilní, Hrušínský v "husarském" výstupu ještě dobrý, ale v závěru slabý. Podstatnou vadou však je, že Abrhámova klaunská sebeshazující exprese je v celém závěru (od odjezdu party) už příliš přehnaná a finálnímu vyznění dost škodí. Krom toho různé "aktualizační" vtípky vkládané do Gogolova textu v průběhu celé hry jsou v kontextu doby provedení sice trefné (a diváky v sále vděčně přijímány), ale samotnou hru spíš ruší a v jejím rámci nějak moc vtipně nevyznívají. Než i tak lze říci, že tato adaptace a provedení Gogolových Hráčů jsou velmi dobré. A dobře provedeni jsou Gogolovi Hráči geniální hra. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Pověstná produkce stále špičkové přední pražské divadelní scény se vyznačuje celou řadou pozoruhodných inscenačních počinů již drahná desetiletí. Co se z jedné strany může jevit jako stereotyp, je z druhé nejlepším možmým vysvědčením pro skutečnou kvalitu. Představení, které svým inscenačním zázrakem povýšilo někdejší jednoaktovku na plnohodnotné celovečerní divácká zažívání, nese všechny znaky své skvělé divadelní scény. Hraní si s ruským svérázem, doslova dělové salvy aktualizačních posunů a maloposunů, pro dnešního diváka již takřka nesrozumitelných, herecké výkony zejména Josefa Abrháma a Jiřího Kodeta, jejichž zřetelnou nadčasovost nezpochybní ani největší škarohlíd. Abych netonul ve smršti pochval, kterou jsem sám vyvolal, nemohu neupozornit, že představení nese současně náznaky určité prézentnosti, tj. znatelně oslabené schopnosti dokreslit a do režijní koncepce pojmout v náležité míře alespoň esenci toho, co v rámci svých časohistorických kontextových souřadnic do ní kdysi vložil Gogol. Tato mikroskopická piha na kráse však nemění nic - a ani měnit nechce - na předcházejících konstatacích tohoto komentáře. ()

Reklama

slunicko2 

všechny recenze uživatele

Ve své době skvělé, dnes už jen dobré. 1) 44letý Josef Abrhám či 46letý Jiří Kodet se fakt vyblbli. Zejména v souvislosti s nimi oceňuji různé režijní vychytávky a dobové aktualizace._____ 2) Hercům (zejména Abrhámovi) bylo místy špatně rozumět._____ 3) Inscenace má místy hluchá (nahluchlá) místa a je velmi předvídatelná. ()

helianto 

všechny recenze uživatele

„Žít jako hlupák, to není žádné umění. Ale žít vtipně, chytře, že tě nikdo nepodvede, že ty všechny podvedeš, to je úkol, cíl.“ Jen, kdo je tu podvodník a kdo podvedený? Gogol ve své polozapomenuté hře i po staletích prokázal, že je mistrem zápletky, skvělé pointy a propracované typologie charakterů. O tu zde jde především, stejně jako jsme to již mohli zaznamenat u Revizora. Opět máme před sebou groteskní pohled na soudobou morálně upadající ruskou společnost, ovládanou duchem materiálních statků („Pro člověka je nejdůležitější rodinný život … - A hned potom karty …“). Jak současné, nezdá se Vám? ()

waits 

všechny recenze uživatele

Přiznám se bez mučení, že z ruské literatury jsem toho mnoho nenačetl (tehdy povinné Šolochova, pak Solženicyna, Dostojevského, Čechova, Tolstého, nesmírně vtipného Zoščenka!), hlavně díky povinné nabídce všech možných ruských autorů, včetně obsáhle sekce soudružských autorů, po kterých dne neštěkne ani pes. Kromě zmíněnych idelogockých autorů , jejichž jména jsem už zaplatpámbů zapomněl (patří sem i Gajdar nebo Kožedub? nevím) se mi ale vlastně téměř vše zamlouvalo. A Gogol bude stát určite za to, ruskou duši zpracovává s vtipem a nadhledem. Smočkova hra patří do zlaté éry Činoherního klubu, kdy bylo pravidlem, že co hra, to událost, co postava, to osobnost (aspon z toho, co jsem viděl). I tady je radostí sledovat čtyřku Abrhám, Kodet, Zahajský, Nárožný, která divadelně lehce přehrává, pokukuje přitom na diváka, a přitom pořád jede na plný plyn. A ten monolog na závěr - paráda. ()

Galerie (6)

Reklama

Reklama