Ponjo z útesu nad mořem

Ponyo jako dítě člověka a přírody je archtetypáním zobecněním základních principů japonské kultury, která žije v těsné vazbě na přírodu - uctívá ji, má z ní strach, je její součástí, žije s ní v symbióze. Příroda si bere i dává, je útočná i ochranitelská... Jsou to stejné principy, z jakých čerpá Godzila, podobné principy na kterých stojí Ótomova Akira, ale i starší Miyazakiho Totoro. A právě Totorovi se Ponyo podobá nejvíce. Je to film plný dechberoucích obrázků a dokonale propracované, ale nikdy nevysvětlené mytologie - Miyazaki vrství jeden neuvěřitelný obrázek za druhým, a nutí tak diváka přijmat to jako nedílnou součást fikčního světa. Nejsou tu žádné vysvětlivky, takže si člověk musí ledasco domýšlet, a v tom tkví skutečné Miyazakiho mistrovství. Celý film je jedno velké vyjádření o lidech, přírodě, budoucnosti, skryté pod formou filmu pro děti. Na první pohled absentující myšlenky (jak zaznívá v mnohých komentářích) jsou tak vpleteny do dokonalého celku, který je čistou esencí toho, proč je Miyazaki génius. (23.04.2017)

Překrásná, po výtvarné stránce bezchybně zpracovaná pohádka, která dozajista nadchne každé malé dítě. Dospělí znalí Miazakiho tvorby však budou s největší pravděpodobností postrádat filosofickou hloubku předchozích snímků (viz. "Princezna Mononoke" a "Cesta do Fantazie"), neboť právě díky ní jsou tak úchvatné a nezapomenutelné... (08.06.2011)

Bezelstná pohádková nálada Kiki se potkává s ekologickým poselstvím Naušiky a mytologickou magií Mononoke. Krásný příběh z krásného světa, inspirovaný severskými bájemi (a jednou pohádkou), v němž létání nahradilo plavání a Mijazakiho poetická fantazie poskočila zase o příčku výš. Pro děti? Nemyslím si. Rozhodně tedy nejen pro ně. (29.10.2023)

Jak již z mnoha koutů zaznělo - nejslabší Mijazaki, jakého jsem zatím viděla a to jsem ho viděla téměř celého. Skoro bych i řekla, že u tohoto filmu docházely síly, trošku se vykrádalo z vlastního díla a nebyla vůle dotáhnout film k něčemu napínavému. Ona v podstatě i Kiki je pohodový příběh, kde se moc neděje, ale vidíme u ní vývoj apod. To zde chybělo. Nic se vlastně nestalo, pokud nepočítáme drobnosti jako vstání babek z vozíků. Malá mořská víla bez zla, padouchů, ale zato s pětiletými. Barevný poklidný příběh, který je sice Mijazakovský, ale jakoby bez duše. (05.10.2016)

Jedním slovem nádhera. Miyazakiho filmy omračují špičkovou animací a nespoutanou fantazií. Oproti jiným jeho filmům není Ponyo tak temný, což vůbec nevadí. Zjevná je inspirace pohádkou Malá mořská víla od H.Ch.Andersena. I zde se má rozhodnout, jak to se zlatou rybkou dopadne...Naštěstí příběh se snaží ukázat to dobré v člověku, narozdíl od Andersena...Podmořský svět je úchvatný, vůbec nejkrásnější pak tehdy, když pohltí pobřeží a ryby se prohání v korunách stromů. Mezi nejpůsobivější scény patří běh Ponya po hřbetech obrovských ryb za doprovodu Wagnerovy Jízdy valkýr. Poetické, zasněné, milé, fantastické i napínavé. (22.07.2011)