Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny?

V létě se naskytla po letech projekce v kině v Praze a vzhledem k tomu, že se mi od pana Barty dost líbil jeho Krysař a můj oblíbený uživatel gudaulin zde napsal velmi pochvalnou recenzi, vyrazil jsem snímek podpořit. Jistě, popcornovému druhu diváků chybí typické ukřičené postavy, pitomosti a zběsilé tempo, artovým divákům zase hlubší obsah, jenže on je to film především o nápadech, poetice a výtvarném umění. A že krásný, jeho detailům plátno pomáhá, a je škoda, jaké animaci mainstream v kinech dává přednost... 80 % (01.09.2018)

Děti nepochopí metaforičnost filmu - dlouholetá tradice proti nevkusu normalizačních osmdesátých či závěr s hodinkami reflektující pomíjivost všeho hmotného. Dospělý může mít námitky proti nepropracovanosti fikčního světa hraček na půdě (smysl toho jejich pohybu - kam ráno všichni jezdí?; úloha živé kočky ve světě hraček - ta se vytratí do ztracena etc. etc.). Na půdě je hodinové cvičení na téma "půda a hračky", je v něm mnoho výborných nápadů (obyvatelé světa zla), jenže na to, aby se stalo filmem, mu chybí spád a gradace. Loutkaři ho ocení - ale kdo ještě? (21.03.2010)

Tohle snad šulda Barta nemohl myslet vážně. Dlouho jsem neviděl větší píčovinu a vlastně si ani nejsem jistý, či větší píčovina byla někdy natočená. 70minutové utrpení. Při sledování tohoto nesmyslu mi zemřely miliardy mozkových buněk. Asi od 30. minuty jsem tento paskvil sledoval dvojnásobnou rychlostí. Celá pohádka selhává u lobotomického příběhu. Za obsazení neskutečně otravných loutek do hlavních rolí by měli tvůrce veřejně upálit. Příběh alá Toy Story. S propastným rozdílem v tom, že v americké pohádce byly postavy zajímavé, tudíž ta pohádka fungovala. Sledovat panenku Pomněnku s nesnesitelně otravným hlasem, uspávacího plyšového medvěda Muchu, retardovaného dřevěného kokota Krasoně a nechutné hovno z plastelíny Šubrta byl neskutečný nápor na moje nervy. Z dialogů se mi zvedal adrenalin do nebezpečných výšin. Opravdu nechápu, co si od filmu šulda Barta sliboval. Pokud napíšu neskutečnou píčovinu, pro kterou je mi líto i ohně, ve kterém by měla shořet, tak snad nemá nejmenší význam mrhat svým dalším časem a ohrožovat zdraví diváků jejím zpracováním. Dost by mě zajímalo, ve kterém lobotomickém oddělení doporučili šuldovi Bartovi, aby doplnil tuto sračko odpornými ručními kresbami. Lituji všech lidí, jejichž jméno se nedopatřením objevilo v závěrečných titulcích. Styděl bych se mít spojované jméno s něčím tak katastrofálním. Totální odpad a naprosté dno nejen české animované scény. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017. Film mi vybrala uživatelka harfuska. (08.04.2017)

Sice rodinná podívaná, ale i tak si Barta neodpustil prvky, z nichž až běhá mráz po zádech a děti si mohou donést domů z kina pěknou noční můru, některé scény byla až sympaticky psychedelické. A k tomu se navíc přidává bezbřehá fantazie a několik velmi působivých takřka velkofilmových scén. Škoda trochu nevyváženosti - rozjezd byl oproti zbytku filmu pomalý a trochu delší a postavičky ne moc prokreslené, sympatický mi nakonec přišel jen Schubert. Ale i to vůbec nebrání neobvyklému zážitku, který dokazuje, že česká animace rozhodně není mrtva a jak to vypadá čekají ji zase lepší časy. (15.04.2009)

Pohádka, nebo chcete-li fantasy, Jířího Barty z kouzelného a svébytného světa na jedné půdě razantně připomíná status Česka jako mocnosti v oblasti loutkových filmů. Barta vytvořil celou armádu originálních postav a postaviček, přičemž se nebál příběhu s jednoduchou strukturou vtisknout temnější prvky. Výsledek pak sice působí trochu depresivně „jako z 80. let“. Ale kouzlo zůstává. (18.03.2010)