Paranoid Park

Gus Van Sant sa zjavne našiel v generačnom zakotvení témy. Po štúdii násilia zameraného navonok (Slon) nasledovala štúdia násilia voči sebe (Posledné dni), aby ju vystriedala štúdia neúmyselného násilia v Paranoid parku. Všetko z pohľadu mladých rebelov, oponujúcich väčšinovej spoločnosti. Vnútorné prežívanie a pocity človeka trápeného vinou sú na príbehu mladého skejťáka podporené časovým poprehadzovaním deja, naznačujúcim zmätok v duši a nutnosť utajenia činu s nezamýšľanou desivou pointou. Sledujeme pozvoľný rozvrat jeho vzťahov s okolím (frajerka, škola, priatelia), silnejúcu vnútornú tenziu. Áno poprehadzovaná chronológia a kameramanské exhibície sú znakmi všetkých troch filmov, napriek tomu si myslím, že tentoraz režisér uchopil tému a jej odoznenie najkomplexnejšie, čo sa týka stavu pred a po čine (príčin a dôsledkov). P.S. Nutnosť vypovedať o tajomstve, o ktorom nikto nesmie vedieť a predsa o ňom napokon vedia všetci (oboznámenými sú v tomto prípade diváci - prostredníctvom filmového plátna), v niečom pripomína legendu o tajomstve oslích uší kráľa Midasa, ktorú jeho holič zveril jamke v zemi, no vietor ju rozfúkal medzi pospolitý ľud. (02.12.2007)

S každým zhlédnutím je ten film lepší a lepší a vyloženě se mnou roste. Mám za to, že je nutné vědět, do čeho divák jde, a být schopen se naladit na pomalý temporytmus vyprávění a pokusit se o to se vcítit do počitků hlavního hrdiny, který je dutý (myšlenkově i duševně). Stále považuji za problematické vyjadřování se ke události z 9/11 2001, kdy po Dvou věžích zůstal prázdný prostor a jistoty byly otřeseny, protože tentokrát tím prostorem není pouť a neputuje se nevědomím, nýbrž je jím skejťácký park v Portlandu, Oregonu a dostáváme se do Alexova podvědomí. Tomu se podřizuje i formální stránka filmu, kdy je vyprávění typicky gusvansantovsky nechronologické a skáče se napříč časem a prostorem, přičemž se scény opakují a staví do zcela nových významových rámců a od vyprávění se neutíká až v poslední třetině, kdy si hl. postava začne své myšlenky třidit a dávat je na papír. Důležitější ale než pohrávání si se strukturou vyprávění je styl, kdy se na rozdíl od "volné trilogie o smrti" nepracuje s hloubkou ostrosti a postavy v druhém plánu jsou nezaosttřené, rozmazané, nebo jejich slova přehluší hudba, čímž se vyjadřuje ambivalentní vztah k nim. Zarážející je i výběr hudby (na základě skladeb z Itunes a z filmů Federica Felliniho), kdy až na jeden případ nezaslechneme hip-hop či rap, zato ale uslyšíme spoustu folkových písní a klasickou hudbu, což se ke skejťácké subkultuře nehodí stejně jako Alex do oné situace, do které se dostal, přestože má za to, že je to běžné a na světě jsou horší věci. Dominantou není ale ani vyprávění (které se tentokrát nevyprázdňuje) a ani styl (natáčelo se na akademický formát 1.37, kterému se říká "velký čtverec", který se užíval v prvních 4 desetiletích min. století, s kterým má Gus van Sant zkušenosti ze studentských filmů a z "volné trilogie o smrti" a kdy nejlépe vystihuje mentální stav Alexe), ale práce se zvukovými efekty, které nabývají až ambientní charakter. Jedná se tak ve výsledku o nejlepší film o skejťácích, ve kterém nejsou ani známky pózy a který obsahuje i autotématickou část o procesu vzniku, která je typická pro další počiny Guse van Santa, kterým by se mohlo říkat "volná trilogie po smrti" (PARANOID PAR, MILK...?). 10/10 (02.12.2007)

„V skutočnosti nikto nie je pripravený na Paranoid Park.“ Gus Van Sant je ďalší Lasse Hallström – niekdajšia obrovská režisérska nádej (MOJE SÚKROMNÉ IDAHO, DOBRÝ WILL HUNTING) začala rokmi upadať do priemernej rutiny (OSUDOVÉ STRETNUTIE) a kurióznych experimentov, ktoré nikto nepochopil (remake PSYCHA). Bohužiaľ, PARANOID PARK (známe miesto v Portlande, kde sa stretávajú po nociach mladí skejťáci) má mimoriadne natiahnutý scenár, ktorý vôbec nie je o tom, o čom mal byť. Namiesto toho je o veciach, ktoré miestami až príliš zaváňajú pokusom o samoúčelnosť a umelo vyvolaný škandál (zobrazovanie sexu skôr detí ako mladistvých á la Larry Clark). Zopár dobrých náznakov (rozpoltený strážnik, výčitky svedomia) slabej snímke (pripomínajúcej voľnú adaptáciu Dostojevského „Zločinu a trestu“) nepomáhajú až tak, ako by sa mohlo zdať. Pokiaľ je to generačný film, potom nemá táto generácia čo komu povedať a to je strašné. Cinematik 2009 (13.09.2009)

Jsem překvapený nízkým hodnocením tohoto snímku a z některých komentářů mi vyplívá, že mnozí film příliš nepochopili. Klišé? - Vůbec, rád bych tedy slyšel nějaký příklad. Deníková struktura vyprávění? - Já si představuju deníkovou strukturu vyprávění tak, že se rozvíjí den po dni, a ne náhodné cestování časem mezi vzpomínkami hlavního hrdiny, který spíše odpovídá lidskému proudění myšlenek. Tendenční vyprávění? - Děj se neustále bez jakéhokoliv varování přemisťuje v prostoru a v čase, některé scény se objeví dokonce dvakrát a divák si uvědomí že tato sekvence patří časově jinam, než kam ji původně řadil. Je to jako skládání mozaiky z mnoha maličkých střípků, v nichž se "rozvíjejí" dvě jednoduché dějové linie. Ale to jak jsou vyprávěny nutí diváka, aby byl neustále v pozoru. Gus Vas Santovi nešlo o to vyprávět jak to bylo, ale jak si to pamatuje hlavní hrdina. Proto zpomalené záběry, zamlžené pozadí, střídání 8 a 35mm materiálu. Dle mého jde o neskutečně vynalézavé dílo, které ale asi bohužel nezanechá v našich končinách větší ohlas. (02.12.2008)

Minimalistický Van Sant je moja šálka kávy a aj keď ma nie vždy dostane na plnej čiare (ako to urobil pri Slonovi), vždy aspoň remízuje s veľkou úctou k jeho vyspelej, nekonvenčnej réžii. (Okej, možno okrem jeho čudesného experimentu s Psychom, ktorý asi nikto nepochopil.) Malý, tichý, melancholický, uvedomelý filmík. 3,5* (22.06.2020)